SLOKA 9
sandhīyamāne śirasi
dakṣo rudrābhivīkṣitaḥ
sadyaḥ supta ivottasthau
dadṛśe cāgrato mṛḍam
sandhīyamāne—vykonáno; śirasi—hlavou; dakṣaḥ—král Dakṣa; rudra-abhivīkṣitaḥ—poté, co na něho Rudra (Pán Śiva) pohlédl; sadyaḥ—okamžitě; supte—spánek; iva—jako; uttasthau—probuzený; dadṛśe — spatřil; ca—také; agrataḥ—před sebou; mṛḍam—Pána Śivu.
Když se hlava zvířete spojila s trupem krále Dakṣi, Dakṣa okamžitě procitl jako ze spánku a spatřil před sebou Pána Śivu.
Dakṣa se probral, jako by byl probuzen z hlubokého spánku. V sanskrtu se to nazývá supta ivottasthau. Znamená to, že si člověk okamžitě po probuzení vzpomene na všechny povinnosti, které ho čekají. Dakṣa byl zabit a přišel o hlavu, která byla spálena na popel. Když však byla k jeho mrtvému tělu připojena kozí hlava, Dakṣa milostí Pána Śivy znovu procitl. To znamená, že vědomí je také individuální. Dakṣa vlastně s kozí hlavou dostal nové tělo, ale jelikož vědomí patří osobnosti, zůstalo jeho vědomí stejné, přestože se tělo změnilo. Tělesná schránka nemá s vývojem vědomí nic společného. Převtělující se duše s sebou přenáší i vědomí. Védské dějiny zaznamenávají řadu takových událostí, například příběh Mahārāje Bharaty. Mahārāja Bharata byl po opuštění těla krále přemístěn do těla jelena, ale jeho vědomí mu zůstalo v nezměněné podobě. Uvědomoval si, že v minulém životě byl králem Bharatou, ale nyní získal tělo jelena, protože v okamžiku smrti upřeně myslel na jelena. Měl sice tělo jelena, ale jeho vědomí bylo stejné jako v těle krále Bharaty. Pánův řád je tak úžasný, že když někdo změní své vědomí na vědomí Kṛṣṇy, v příštím životě bude zcela jistě velkým oddaným Kṛṣṇy, i když dostane tělo jiného druhu.