SLOKA 46
deva-tiryaṅ-manuṣyāṇāṁ
sarīsṛpa-savīrudhām
sarva-jīva-nikāyānāṁ
sūrya ātmā dṛg-īśvaraḥ
deva—polobohů; tiryak—nižší živočichové; manuṣyāṇām—a lidské bytosti; sarīsṛpa—hmyz a hadi; sa-vīrudhām—a rostliny a stromy; sarva-jīva-nikāyānām—všech skupin živých bytostí; sūryaḥ—bůh Slunce; ātmā—život a duše; dṛk—očí; īśvaraḥ—Osobnost Božství.
Všechny živé bytosti včetně polobohů, lidí, zvířat, ptáků, hmyzu, plazů, rostlin a stromů závisejí na teple a světle poskytovaném bohem Slunce ze sluneční planety. Díky Slunci také všechny živé bytosti vidí, a proto se Slunce nazývá dṛg-īśvara, Osobnost Božství vládnoucí zraku.
V této souvislosti Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: sūrya ātmā ātmatvenopāsyaḥ. Skutečným životem a duší všech živých bytostí v tomto vesmíru je Slunce, které je proto upāsya, hodné uctívání. Boha Slunce uctíváme pronášením Gāyatrī mantry (oṁ bhūr bhuvaḥ svaḥ tat savitur vareṇyaṁ bhargo devasya dhīmahi). Sūrya je životem a duší tohoto vesmíru a existuje nespočetné množství vesmírů, jejichž životem a duší je bůh Slunce, tak jako je Nejvyšší Osobnost Božství životem a duší celého stvoření. Víme, že Vairāja, Hiraṇyagarbha, vstoupil do velké, netečné hmotné koule zvané Slunce. To svědčí o tom, že teorie o nepřítomnosti života na Slunci, kterou zastávají takzvaní vědci, je chybná. Bhagavad-gītā také praví, že Kṛṣṇa nejprve přednesl Bhagavad-gītu bohu Slunce (imaṁ vivasvate yogaṁ proktavān aham avyayam). Slunce tedy není pusté. Obývají ho živé bytosti a jeho vládnoucím božstvem je Vairāja neboli Vivasvān. Rozdíl mezi Sluncem a Zemí je, že Slunce je ohnivá planeta, ale každý jeho obyvatel má uzpůsobené tělo a může tam bez potíží žít.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady k dvacáté kapitole pátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Studium vesmírné struktury”.