SLOKA 14
yathā bhrāmyaty ayo brahman
svayam ākarṣa-sannidhau
tathā me bhidyate cetaś
cakra-pāṇer yadṛcchayā
yathā—tak jako; bhrāmyati—pohybuje se; ayaḥ—železo; brahman — ó brāhmaṇové; svayam—samo; ākarṣa—magnetu; sannidhau—v blízkosti; tathā—podobně; me—mé; bhidyate—je změněné; cetaḥ—vědomí; cakra-pāṇeḥ—Pána Viṣṇua, který má v ruce disk; yadṛcchayā—pouhou vůlí.
Ó brāhmaṇové (učitelé)! Tak jako se železo samo přibližuje k magnetu, který ho přitahuje, mé vědomí přitahuje Pán Viṣṇu, jenž drží v ruce disk. Je změněné Jeho vůlí, a nemám tedy žádnou nezávislost.
Železo je přirozeně přitahováno magnetem. Pro všechny živé bytosti je stejně přirozené, že jsou přitahovány ke Kṛṣṇovi, a proto je Pánovo skutečné jméno Kṛṣṇa neboli “ten, kdo přitahuje všechny a všechno”. Typické příklady této přitažlivosti najdeme ve Vṛndāvanu, kde je Kṛṣṇou přitahováno vše a každý: starší obyvatelé, jako je Nanda Mahārāja a Yaśodādevī, přátelé jako Śrīdāmā, Sudāmā a ostatní pasáčkové krav, gopī jako Śrīmatī Rādhārāṇī a Její společnice, a dokonce i ptáci, zvěř, krávy a telátka. Kṛṣṇa přitahuje plody a květy v zahradách, vlny řeky Yamuny i zemi, nebe, stromy, rostliny, zvířata a všechny ostatní živé bytosti. Toto je přirozená situace ve Vṛndāvanu.
Opakem Vṛndāvanu je hmotný svět, kde nikoho nepřitahuje Kṛṣṇa, ale každého přitahuje māyā. To je rozdíl mezi duchovním a hmotným světem. Hiraṇyakaśipua, který byl v hmotném světě, přitahovaly ženy a peníze, zatímco jeho syna, který byl ve svém přirozeném postavení, přitahoval Kṛṣṇa. Na Hiraṇyakaśipuovu otázku, proč Prahlāda Mahārāja uvažuje scestně, Prahlāda odpověděl, že jeho uvažování není scestné, neboť pro každého je přirozené být přitahován Kṛṣṇou. Řekl, že to Hiraṇyakaśipu považuje za scestné, jelikož se nachází v nepřirozeném stavu, kdy ho Kṛṣṇa nepřitahuje. Proto potřebuje očistu.
Jakmile je živá bytost zbavena hmotného znečištění, Kṛṣṇa ji opět začne přitahovat (sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam). V hmotném světě je každý znečištěn špínou smyslového požitku a jedná někdy jako člověk, někdy jako zvíře, jindy jako polobůh či strom a tak dále. Živá bytost musí být zbavena všech těchto označení; pak bude přirozeně přitahována ke Kṛṣṇovi. Proces bhakti živou bytost očišťuje od vlivu veškeré nepřirozené přitažlivosti. Když je očištěná, je přitahována Kṛṣṇou a namísto māyi začíná sloužit Jemu. To je její přirozené postavení. Oddaného přitahuje Kṛṣṇa, ale neoddaného, který je znečištěný špínou hmotného požitku, nikoliv. V Bhagavad-gītě (7.28) to Pán Kṛṣṇa potvrzuje:
yeṣāṁ tv anta-gataṁ pāpaṁ
janānāṁ puṇya-karmaṇām
te dvandva-moha-nirmuktā
bhajante māṁ dṛḍha-vratāḥ
“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i v dřívějších životech a jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány, jsou nedotčeni protiklady, z nichž sestává iluze, a s rozhodností Mi slouží.” Lidé musí být zbaveni veškeré hříšné nečistoty hmotné existence. Každý v tomto hmotném světě je znečištěný hmotnou touhou. Dokud se člověk nezbaví všech hmotných tužeb (anyābhilāṣitā-śūnyam), Kṛṣṇa ho nebude přitahovat.