Sloka 18.78

Bhagavad-gītā začala dotazem Dhṛtarāṣṭry. Dělal si naděje na vítězství svých synů, kterým pomáhali velcí válečníci, jako byl Bhīṣma, Droṇa a Karṇa. Doufal, že vítězství bude na jeho straně. Sañjaya však poté, co vylíčil situaci na bojišti, řekl králi: „Pomýšlíš na vítězství, ale podle mého názoru bude všechno štěstí tam, kde je Kṛṣṇa s Arjunou.“ Přímo tak potvrdil, že Dhṛtarāṣṭra nemohl očekávat vítězství pro svou stranu. Bylo jisté, že zvítězí strana Arjuny, protože na ní stál Kṛṣṇa. To, že Kṛṣṇa přijal úlohu Arjunova vozataje, bylo projevem Jeho dalšího druhu bohatství. Kṛṣṇa v plné míře oplývá všemi druhy bohatství a odříkání je jedním z nich. Je mnoho příkladů, kdy Kṛṣṇa předvedl svou schopnost si odříkat, protože je mimo jiné i Pánem odříkání.

Boj se ve skutečnosti odehrával mezi Duryodhanou a Yudhiṣṭhirou. Arjuna bojoval za svého staršího bratra Yudhiṣṭhiru. Jelikož na Yudhiṣṭhirově straně stáli Kṛṣṇa s Arjunou, jeho vítězství bylo zaručené. Bitva měla rozhodnout o tom, kdo bude vládnout světu, a Sañjaya předpověděl, že moc připadne Yudhiṣṭhirovi. Dále tu předpovídá, že poté, co Yudhiṣṭhira v této bitvě zvítězí, bude jeho království vzkvétat, protože byl nejen čestný a zbožný, ale také velice mravný. Za celý život nevyslovil ani jednu lež.

Mnoho méně inteligentních lidí považuje Bhagavad-gītu za pouhý rozhovor dvou přátel na bojišti. Taková kniha by ale nemohla být posvátným písmem. Někteří mají výhrady proti tomu, že Kṛṣṇa pobízel Arjunu k boji, což je nemorální, ale tady je jasně řečeno, že Bhagavad-gītā je sbírkou nejvyšších morálních zásad. 34. verš deváté kapitoly uvádí nejvyšší mravní princip: man-manā bhava mad-bhaktaḥ – člověk se musí stát oddaným Kṛṣṇy. A podstatou všeho náboženství je odevzdat se Kṛṣṇovi – sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Pokyny Bhagavad-gīty vytyčují nejvyšší zásady náboženství a mravnosti. Všechny ostatní cesty mohou očišťovat a vést k tomuto procesu, ale konečný pokyn Gīty – „Odevzdej se Kṛṣṇovi!“ – je vrcholem veškeré mravnosti a náboženství. To je závěr osmnácté kapitoly.

Z Bhagavad-gīty vyplývá, že filozofická spekulace a meditace jsou cesty vedoucí k seberealizaci, ale nejvyšší dokonalost spočívá v odevzdání se Kṛṣṇovi. To je jádro učení Bhagavad-gīty. Cesta usměrňujících zásad, daných podle jednotlivých stavů společenského života a náboženských činností, může být důvěrnou cestou poznání, ale i když jsou náboženské obřady důvěrné, meditace a rozvíjení poznání jsou ještě důvěrnější. A odevzdat se Kṛṣṇovi vykonáváním oddané služby s úplným vědomím Kṛṣṇy je nejdůvěrnější ze všech pokynů. To je esence osmnácté kapitoly.

Dalším sdělením Bhagavad-gīty je, že skutečnou pravdou je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Absolutní Pravdu můžeme vnímat ve třech aspektech: jako neosobní Brahman, jako lokalizovanou Paramātmu a nakonec jako Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Dokonalým poznáním Absolutní Pravdy je dokonalé poznání Kṛṣṇy. V pochopení Kṛṣṇy jsou všechny ostatní aspekty poznání zahrnuté. Kṛṣṇa je transcendentální, protože stále setrvává na úrovni své věčné vnitřní energie. Živé bytosti jsou projevem jedné z Jeho energií a dělí se do dvou skupin, na věčně podmíněné a věčně osvobozené. Je jich nespočetně mnoho a jsou základními částmi Kṛṣṇy. Hmotná energie se projevuje ve dvaceti čtyřech aspektech. Stvoření je v činnosti díky věčnému času a je projevováno a ničeno působením vnější energie. Projevení vesmírného světa je střídavě viditelné a neviditelné.

Bhagavad-gītā rozebírá pět základních námětů: Nejvyšší Osobnost Božství, hmotnou přírodu, živé bytosti, věčný čas a činnosti všeho druhu. Všechno závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Všechna pojetí Absolutní Pravdy – neosobní Brahman, lokalizovaná Paramātmā a jakékoliv jiné transcendentální pojetí – jsou zahrnutá v poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Navenek se může zdát, že Nejvyšší Osobnost Božství, živá bytost, hmotná příroda a čas se od sebe liší, ale ve skutečnosti se od Nejvyššího neliší nic. Nejvyšší se však vždy liší od všeho. filozofií Pána Caitanyi je nepochopitelná totožnost a odlišnost, a to je dokonalé poznání Absolutní Pravdy.

Živá bytost je ve svém původním postavení čistá duše, nepatrná částečka Nejvyšší Duše. Pán Kṛṣṇa se dá přirovnat ke Slunci a živé bytosti ke slunečnímu svitu. Živé bytosti tvoří Kṛṣṇovu okrajovou energii, což znamená, že se mohou spojit buď s hmotnou, nebo s duchovní energií. Jinými slovy, živá bytost se nachází mezi dvěma energiemi Pána, a jelikož patří k Jeho vyšší energii, má nepatrnou nezávislost. Když s ní naloží správně, dostane se pod přímé vedení Kṛṣṇy, a tak dosáhne svého přirozeného stavu ve sféře energie blaženosti.