Sloka 2.19
ya enaṁ vetti hantāraṁ
yaś cainaṁ manyate hatam
ubhau tau na vijānīto
nāyaṁ hanti na hanyate
yaḥ — každý, kdo; enam — toto; vetti — ví; hantāram — zabíjející; yaḥ — každý, kdo; ca — také; enam — toto; manyate — myslí si; hatam — zabitý; ubhau — oba; tau — oni; na — nikdy; vijānītaḥ — mají poznání; na — nikdy; ayam — tato; hanti — zabíjí; na — ani; hanyate — je zabita.
Kdo si myslí, že živá bytost někoho zabíjí nebo že ji někdo může zabít, nemá poznání, protože vlastní já nikoho nezabíjí a nikdo nezabije jej.
Když vtělenou živou bytost zasáhne nějaká smrtící zbraň, měli bychom vědět, že osobu v těle to nezabije. Duše je tak malá, že ji nemůže zabít žádná hmotná zbraň, jak uvidíme v následujících verších. Kromě toho je živá bytost duchovní a jako takovou ji není možné zabít. Tím, co je zabité, nebo co je považováno za zabité, je pouze tělo. To však rozhodně nevybízí k zabíjení těl. Védy přikazují: mā hiṁsyāt sarvā bhūtāni – „Nikdy nikomu neubližuj!“ Chápání, že živou bytost nelze nikdy zabít, nepodporuje zabíjení zvířat ve velkém. Neautorizované zabití jakéhokoliv těla je hanebný zločin, který podléhá trestu jak podle státního, tak podle Pánova zákona. Arjuna má ovšem zabíjet pro ochranu náboženských zásad, nikoliv svévolně.