Sloka 7.19
bahūnāṁ janmanām ante
jñānavān māṁ prapadyate
vāsudevaḥ sarvam iti
sa mahātmā su-durlabhaḥ
bahūnām — mnoha; janmanām — opakovaných zrození a smrtí; ante — na konci; jñāna-vān — ten, kdo má úplné poznání; mām — Mně; prapadyate — odevzdává se; vāsudevaḥ — Osobnost Božství, Kṛṣṇa; sarvam — všechno; iti — takto; saḥ — ta; mahā-ātmā — velká duše; su-durlabhaḥ — nesmírně vzácná.
Ten, kdo po mnoha zrozeních a smrtích opravdu nabyl poznání, se Mi odevzdá, jelikož ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.
Živá bytost, která po mnoha životech vykonává oddanou službu neboli transcendentální obřady, může dospět k transcendentálnímu čistému poznání, že Nejvyšší Osobnost Božství je konečným cílem duchovní realizace. Když se začátečník pokouší zbavit připoutanosti k hmotným požitkům, mívá sklony k impersonalismu. S dalším pokrokem ale pochopí, že v duchovním životě existují činnosti, kterým se říká oddaná služba. S touto realizací se připoutá k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a odevzdá se Mu. Tehdy už ví, že milost Śrī Kṛṣṇy je vším, že Kṛṣṇa je příčina všech příčin a že hmotný projev na Něm není nezávislý. Uvědomuje si, že hmotný svět je převráceným odrazem duchovní rozmanitosti a že všechno má svůj vztah s Nejvyšším Pánem Kṛṣṇou. O všem tedy uvažuje ve vztahu k Vāsudevovi, Śrī Kṛṣṇovi. Člověk, který takto vnímá Vāsudevu všude, se plně odevzdává Nejvyššímu Pánu Śrī Kṛṣṇovi, jehož má za konečný cíl. Takové odevzdané velké duše jsou nesmírně vzácné.
Tento verš je pěkně vysvětlený ve třetí kapitole Śvetāśvatara Upaniṣady (verše 14 a 15):
sahasra-śīrṣā puruṣaḥ
sahasrākṣaḥ sahasra-pāt
sa bhūmiṁ viśvato vṛtvā-
tyātiṣṭhad daśāṅgulam
puruṣa evedaṁ sarvaṁ
yad bhūtaṁ yac ca bhavyam
utāmṛtatvasyeśāno
yad annenātirohati
„Nejvyšší Pán má tisíce hlav, tisíce očí a tisíce nohou. Zahrnuje celý vesmír, a přesto ho ještě přesahuje o šířku deseti prstů. On sám je ve skutečnosti celým tímto vesmírem. Je vším, co bylo, a vším, co bude. Je Pánem nesmrtelnosti a všeho, co je živé díky potravě.“
V Chāndogya Upaniṣadě (5.1.15) stojí: na vai vāco na cakṣūṁṣi na śrotrāṇi na manāṁsīty ācakṣate prāṇa iti evācakṣate prāṇo hy evaitāni sarvāṇi bhavanti – „Tělo má mnoho schopností, může mluvit, vidět, slyšet, myslet, ale nic z toho není nejdůležitější. Všechny činnosti umožňuje životní vzduch.“ Podobně je ve všem nejdůležitější Pán Vāsudeva neboli Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa. A jelikož Vāsudeva proniká vším a všechno je Vāsudeva, oddaný se Mu odevzdává s úplným poznáním (srovnej: Bhagavad-gītā 7.17 a 11.40).