Sloka 16.1–3

Patnáctá kapitola začínala popisem banyánu, který představuje tento hmotný svět. Jeho postranní kořeny tvořily činnosti živých bytostí, některé příznivé a jiné nepříznivé. Devátá kapitola také vysvětlovala, kdo je deva, člověk s božskou povahou, a kdo je asura neboli bezbožný démon. Činnosti na úrovni kvality dobra, konané podle védských pravidel, jsou příznivé pro pokrok na cestě osvobození a jsou daivī prakṛti, transcendentální povahy. Ti, kdo mají transcendentální povahu, kráčejí k osvobození. Naproti tomu ti, kdo jednají pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, nemohou osvobození dosáhnout. Buď budou muset zůstat v hmotném světě jako lidské bytosti, nebo sestoupí do zvířecích či jiných, ještě nižších druhů života. V této šestnácté kapitole Pán popíše transcendentální i démonskou povahu a vlastnosti, které jsou s nimi spojené. Také vysvětlí klady a zápory těchto vlastností.

Velice důležité je slovo abhijātasya, které se vztahuje na člověka narozeného z transcendentálních vlastností nebo se zbožnými záměry. Zplození dítěte v božské atmosféře se ve védských písmech nazývá garbhādhāna-saṁskāra. Pokud chtějí mít rodiče dítě obdařené božskými vlastnostmi, měli by vykonávat deset očistných obřadů, doporučených pro společenský život lidské bytosti. V Bhagavad-gītě jsme již četli, že pohlavní život určený k plození dětí s dobrými vlastnostmi je samotný Kṛṣṇa. Pohlavní styk není zavržený, pokud se k němu přistupuje s vědomím Kṛṣṇy. Alespoň lidé vědomí si Kṛṣṇy by neměli plodit děti tak, jak to dělají kočky a psi. Měli by plodit děti, které si po narození budou moci uvědomovat Kṛṣṇu. To by mělo být výsadou dětí, jejichž rodiče jsou pohroužení ve vědomí Kṛṣṇy.

Společenské zřízení zvané varṇāśrama-dharma, které rozděluje společnost na čtyři stavy duchovního života a čtyři třídy podle zaměstnání, se neřídí původem. Dělení odpovídá studijním schopnostem. Jeho účelem je udržovat ve společnosti mír a blahobyt. Vlastnosti uvedené tady v Bhagavad-gītě jsou transcendentální a mají člověku pomáhat dělat pokrok v duchovním chápání, aby se mohl vysvobodit z hmotného světa.

Ve varṇāśramské společnosti je sannyāsī neboli ten, kdo žije ve stavu odříkání, hlavou, duchovním učitelem všech společenských stavů a tříd. Brāhmaṇa je duchovní učitel tří zbývajících složek společnosti, tedy kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů, ale sannyāsī stojí v čele celého zřízení a je duchovním učitelem i pro brāhmaṇy. Prvním předpokladem, který musí sannyāsī splňovat, je, že se nesmí bát. Musí žít sám a nemůže se spoléhat na podporu od druhých, jen na milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže uvažuje: „Kdo mě ochrání, až se všemi přeruším styky?“, znamená to, že by stav odříkání neměl přijímat. Musí si být naprosto jistý: „Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ve své lokalizované podobě Paramātmy stále se mnou, všechno vidí a ví, co zamýšlím udělat.“ Musí mít pevné přesvědčení, že Kṛṣṇa jako Paramātmā se postará o duši, která se Mu odevzdala. Měl by uvažovat takto: „Nikdy nebudu sám. I když budu žít v nejtemnějším lese, Kṛṣṇa mě bude doprovázet a poskytne mi veškerou ochranu.“ Tomu se říká abhayam, nebojácnost. Takové rozpoložení mysli musí pěstovat člověk ve stavu odříkání.

Dále musí očišťovat své bytí. Na stav odříkání se vztahuje mnoho usměrňujících pravidel. Ze všeho nejdůležitější je přísný zákaz jakéhokoliv důvěrného vztahu se ženami. Sannyāsī nesmí se ženou ani mluvit o samotě. Pán Caitanya byl ideální sannyāsī, a když pobýval v Purī, Jeho oddané se k Němu nesměly ani přiblížit, aby Mu projevily úctu. Dostaly radu, aby se Mu klaněly zpovzdálí. To není známka nenávisti vůči ženám, ale omezení pro sannyāsī: nepřicházet do blízkosti žen. Člověk musí dodržovat usměrňující pravidla, která se vztahují k jeho životnímu stádiu, aby svůj život očistil. Sannyāsī má přísný zákaz se důvěrně stýkat se ženami a vlastnit majetek za účelem smyslového požitku. Pán Caitanya, ideální sannyāsī, ve svém životě ukázal, jak být striktní ve vztahu k ženám. I když je uznávaný jako nejvelkorysejší inkarnace Boha, projevující milost těm nejpokleslejším podmíněným duším, ohledně styku se ženami velice striktně dodržoval usměrňující pravidla sannyāsu. Choṭa Haridāsa patřil do kruhu těch, kdo byli Pánu Caitanyovi nejbližší, ale jednou došlo k tomu, že žádostivě pohlédl na mladou ženu, a Pán byl tak přísný, že ho hned zavrhl a už nikdy ho nechtěl mezi svými blízkými společníky vidět. Śrī Caitanya řekl: „Když sannyāsī pohlíží na hmotné vlastnictví a na ženy s představou smyslového požitku, je to pro něho tak špatné, že by měl raději spáchat sebevraždu než mít taková nevhodná přání. Ani si s nimi nemusí užívat, stačí, když na ně hledí s takovou touhou. To platí pro každého, kdo se chce vysvobodit ze zajetí hmotné přírody a snaží se dosáhnout duchovní podstaty a vrátit se domů, zpátky k Bohu.“

Dalším aspektem je jñāna-yoga-vyavasthiti, rozvíjet poznání. Sannyāsī má předávat poznání hospodářům a všem, kdo zapomněli na skutečný život, věnovaný duchovnímu pokroku. Má chodit od domu k domu a žít z toho, co mu lidé nabídnou. To neznamená, že je žebrák. Jedná tak s pokorou, což je jedna z vlastností člověka na transcendentální úrovni. Sannyāsī chodí ode dveří ke dveřím z naprosté pokory, ne proto, aby žebral, ale aby navštěvoval hospodáře a probouzel v nich vědomí Kṛṣṇy. To je povinnost sannyāsīho. Buď, pokud je skutečně pokročilý a nařídil mu to jeho duchovní učitel, má kázat o vědomí Kṛṣṇy za použití logiky a hlubšího pochopení. Anebo jestliže tak pokročilý není, raději by neměl stav odříkání přijímat, ale pokud se stalo, že ho bez dostatečného poznání přijal, měl by se plně věnovat naslouchání pravému duchovnímu učiteli, aby své poznání rozšířil. Sannyāsī, člověk ve stavu odříkání, musí mít tyto kvality: nebojácnost, čistotu (sattva-saṁśuddhi) a poznání (jñāna-yoga).

Další vlastnost je dávání milodarů. To je povinnost hospodářů. Ti si mají poctivě vydělávat na živobytí a padesát procent příjmu věnovat na šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě a přispívat organizacím, které se tím zabývají. Pro každý milodar by člověk měl najít správného příjemce. Jak bude vysvětleno později, existují různé druhy milodarů, ovlivněné působením kvalit dobra, vášně a nevědomosti. Dávání na úrovni kvality dobra písma doporučují, ale dávání pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti ne, to je jen mrhání penězi. Mělo by se podporovat jedině šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. To je dobročinnost na úrovni kvality dobra.

Co se týče sebeovládání (dama), není určené jen pro ostatní duchovní stavy ve společnosti, ale zvláště pro hospodáře. Hospodář má sice manželku, ale neměl by používat smysly k sexu nadbytečně. Vztahují se na něho omezení i v pohlavním životě – tomu se má věnovat jedině s cílem mít děti. Jestliže nechce děti, nemá si se svou ženou užívat sexu. Moderní společnost holduje sexu s použitím antikoncepčních prostředků nebo ještě horších metod, jak se vyhnout zodpovědnosti, kterou znamená dítě. To není transcendentální, ale démonské. Kdo chce dělat pokrok v duchovním životě, musí se v pohlavním životě ovládat, dokonce i když je ženatý. Neměl by plodit děti bez cíle sloužit Kṛṣṇovi. Pokud člověk dokáže plodit děti, které si budou vědomé Kṛṣṇy, může jich mít stovky, ale jinak se nemá oddávat sexu jen pro potěšení smyslů.

Oběť je další činnost, která náleží hospodářům, protože je k ní zapotřebí hodně peněz. Členové ostatních stavů (brahmacarya, vānaprastha a sannyās) žádné peníze nemají, živí se žebráním. Vykonávání různých obětí je tedy údělem hospodářů. Podle védských písem by měli konat oběť zvanou agni-hotra, ale ta je nesmírně nákladná a v dnešní době si to hospodáři nemohou dovolit. Nejlepší oběť doporučená pro tento věk se nazývá saṅkīrtana-yajña, zpívání Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/ Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare. Je tou nejlepší a nejlacinější obětí, každý ji může dělat a získávat z ní prospěch. Rozdávat milodary, ovládat smysly a konat oběti jsou tedy tři povinnosti hospodáře.

Svādhyāya neboli studium Véd je náplní života studenta, tedy stavu brahmacarya. Brahmacārī nesmí mít žádný styk se ženami, musí žít v celibátu a pohroužit mysl do studia védské literatury, aby rozvíjel duchovní poznání. To se nazývá svādhyāya.

Tapas, askeze, je zvláště vhodná pro ty, kdo zanechali rodinného života. Člověk by neměl zůstat celý život hospodářem. Nesmí zapomínat, že životní stavy jsou čtyři: brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. To znamená, že po skončení období gṛhasthy neboli hospodáře má odejít do ústraní. Pokud by měl žít celkem 100 let, má 25 let strávit jako student, 25 let s rodinou, 25 let v ústraní a 25 let ve stavu odříkání. Taková jsou védská pravidla usměrněného života. Muž, který odejde od rodiny, musí ovládat své tělo, mysl a jazyk. To je tapasya. Celá varṇāśramskā společnost má ctít zásady tapasyi, protože bez ní nemůže nikdo získat vysvobození. Teorii, že askeze není potřeba a že člověk může stále spekulovat a všechno bude v pořádku, neschvalují ani védské texty, ani Bhagavad-gītā. Takové teorie si vymýšlejí duchovní kariéristé, kteří se snaží získat více stoupenců. Omezení a usměrňující pravidla lidi odrazují, a proto ti, kdo chtějí mít následovníky ve jménu náboženství, aby se mohli předvádět, neomezují své žáky ani sebe samotné. To ale Védy neschvalují.

Pokud jde o brāhmaṇskou vlastnost přímosti, není zásadou jen jednoho určitého životního stavu, ale všech: brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu i sannyāsa-āśramu. Každý má být bezelstný a přímočarý.

Ahiṁsā znamená nepozastavovat vývoj žádné živé bytosti. Byla by chyba si myslet, že když duše neumírá ani se zabitím těla, není nic špatného na zabíjení zvířat pro smyslový požitek. Lidé jsou dnes navyklí jíst potravu ze zvířat, přestože mají dostatek obilí, ovoce a mléka. Zabíjet zvířata není třeba – to je pokyn pro každého. Pokud není jiná možnost, člověk může zabít zvíře, ale i to by měl dělat jako oběť. Když ovšem lidstvo dostává dostatek potravy, neměli by se lidé, kteří chtějí dělat pokrok v duchovní realizaci, dopouštět na zvířatech násilí. Skutečná ahiṁsā znamená nebránit nikomu v jeho vývoji. Zvířata v evoluci také postupují, když se jejich duše převtěluje na vyšší a vyšší zvířecí úrovně. Zabitím zvířete se postup duše pozastaví. V daném těle má strávit určitý počet dní nebo roků, a pokud ho někdo předčasně zabije, duše se musí vrátit do stejné životní podoby a zbývající dobu v ní dožít, než bude moci přejít na další úroveň. Nikdo by tedy neměl tento vývoj zpomalovat jen pro uspokojení svých chuťových buněk. Tomu se říká ahiṁsā.

Satyam znamená nepřekrucovat pravdu tak, aby vyhovovala nějakému osobnímu zájmu. Ve védské literatuře jsou jisté těžké pasáže, ale jejich smysl je třeba se naučit od pravého duchovního učitele. To je způsob, jak pochopit Védy. Śruti znamená „to, co je třeba vyslechnout od autorit“. Nikdo by neměl vytvářet nějaký vlastní výklad, který by vyhovoval jeho osobním zájmům. Existuje mnoho komentářů k Bhagavad-gītě, které vedou k jiným závěrům než původní text. Je třeba podávat správný význam slova, a ten se má člověk naučit od pravého duchovního učitele.

Akrodha znamená ovládat hněv. I když někdo provokuje, člověk by to měl přejít, protože jakmile se jednou rozhněvá, celé jeho tělo se znečistí. Hněv pochází z kvality vášně, stejně jako chtíč, a proto by se ho ten, kdo je na transcendentální úrovni, měl zdržet. Slovem apaiśunam se rozumí nevyhledávat chyby na druhých nebo je zbytečně opravovat. Nazvat zloděje zlodějem samozřejmě není nic špatného, naopak. Ale nazvat zlodějem čestného člověka je pro toho, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, těžké provinění. Hrī znamená velice se ostýchat dělat něco zavrženíhodného. Acāpalam neboli odhodlání vyjadřuje, že se ve svém snažení nemáme nechat rozrušit a propadat beznaději. Pokud se nám něco nepodaří, nemáme z toho být nešťastní, ale s trpělivostí a odhodláním pokračovat.

Slovo tejas je tu použité ve vztahu ke kṣatriyům. Kṣatriyové mají být vždy velice silní, aby dokázali ochránit slabé. Neměli by se odvolávat na nenásilí. Pokud je násilí zapotřebí, musí ho použít. Schopnost odpouštět náleží těm, kdo si dokážou podrobit nepřítele, ale když to uznají za vhodné, za jistých okolností mu drobnější přestupky prominou.

Śaucam je čistota – nejen tělo a mysl, ale i jednání by mělo být čisté. To se zvláště vztahuje na obchodníky; neměli by obchodovat na černém trhu. Nāti-mānitā, neočekávání úcty, náleží śūdrům, dělnické třídě, podle Véd nejnižší ze čtyř tříd. Neměla by jim stoupat do hlavy přehnaná prestiž a úcta, ale měli by zůstávat ve svém postavení. Jejich povinností je vzdávat úctu vyšším vrstvám, aby se zachoval pořádek ve společnosti.

Všech uvedených dvacet šest vlastností je transcendentálních. Člověk je má kultivovat s ohledem na svůj společenský stav a zaměstnání. Smyslem toho je, aby všechny skupiny lidí mohly navzdory strastiplným hmotným podmínkám praktickým rozvíjením těchto vlastností postupně spět k nejvyšší úrovni transcendentální realizace.