Sloka 2.12

Ve Védách – v Kaṭha Upaniṣadě a také ve Śvetāśvatara Upaniṣadě – je řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství zaopatřuje nespočetné množství živých bytostí, každou v takovém postavení, do jakého se dostala svými činy a jejich následky. Tentýž Nejvyšší Pán je svou úplnou částí zároveň přítomný v srdci každé živé bytosti. Jedině světci, kteří vidí stejného Nejvyššího Pána uvnitř i vně, mohou skutečně dosáhnout dokonalého a věčného klidu.

Tatáž védská pravda, kterou Kṛṣṇa sdělil Arjunovi, je určena všem lidem na světě, kteří se vydávají za velmi učené, ale ve skutečnosti mají jen chabé poznání. Pán jasně říká, že On sám, Arjuna a všichni králové shromáždění na bojišti jsou věčně individuálními bytostmi a že On individuální živé bytosti věčně zaopatřuje, v jejich podmíněném i osvobozeném stavu. Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, je nejvyšší individuální věčná osoba a Jeho věčný společník Arjuna i všichni shromáždění králové jsou individuální věčné osoby. Není to tak, že by v minulosti jako individuální osoby neexistovali nebo že věčnými osobami nezůstanou. Jejich individualita existovala v minulosti a bude bez přerušení pokračovat i v budoucnosti. Nikdo tedy nemá důvod bědovat.

Pán Kṛṣṇa, nejvyšší autorita, zde nepodporuje māyāvādskou teorii, podle níž je individuální duše nyní oddělená pokryvem, který tvoří māyā (iluze), ale po osvobození splyne s neosobním Brahmanem a ztratí svou individualitu. Nepodporuje ani teorii, že individualita je pouze naše představa v podmíněném stavu. Kṛṣṇa jasně říká, že individualita Jeho i ostatních bude věčně pokračovat, což dokládají i Upaniṣady. Toto Kṛṣṇovo tvrzení je autoritativní, protože Kṛṣṇa nemůže podléhat iluzi. Kdyby individualita každé osoby nebyla skutečností, Kṛṣṇa by ji tolik nezdůrazňoval, i co se týče budoucnosti. Māyāvādī může namítat, že individualita, o které zde Kṛṣṇa hovoří, není duchovní, ale hmotná. I kdybychom však přijali argument, že individualita je hmotná, – jak bychom potom rozpoznali Kṛṣṇovu individualitu? Kṛṣṇa dokládá svou individualitu v minulosti a potvrzuje, že se zachová i v budoucnosti. Mnoha způsoby dokazuje, že je individuální bytostí, a je také řečeno, že neosobní Brahman je Mu podřízený. Kṛṣṇa si svou duchovní individualitu zachovává neustále; kdybychom Ho měli pokládat za obyčejnou podmíněnou duši s individuálním vědomím, neměla by Jeho Bhagavad-gītā hodnotu autoritativního písma. Obyčejný člověk omezený čtyřmi lidskými nedostatky nedokáže učit něco, co je hodno poslechu. Gītā stojí vysoko nad takovou literaturou – žádná světská kniha se jí nevyrovná. Jakmile považujeme Kṛṣṇu za obyčejného člověka, Bhagavad-gītā ztrácí veškerou důležitost. Māyāvādī může namítat, že množné číslo je v tomto verši použité jen v rámci běžného chápání a vztahuje se na těla. Kṛṣṇa však již v předchozím verši takové tělesné pojetí zavrhl. Jak by tedy nyní mohl zase stavět své pokyny na běžném chápání, které se týká těla? Individualita tedy zůstává na duchovní úrovni, což potvrzují velcí ācāryové, jako je Śrī Rāmānuja a další. Na mnoha místech Gīty je jasně řečeno, že této duchovní individualitě rozumí jen oddaní Pána. Ti, kdo Kṛṣṇovi závidí Jeho postavení Nejvyšší Osobnosti Božství, nemají k tomuto velkému literárnímu dílu správný přístup. Neoddaní přistupují k učení Gīty jako včely, které olizují sklenici s medem. Med se nedá ochutnat, dokud není sklenice otevřená. Podobně mohou mystice Bhagavad-gīty porozumět jedině oddaní; nikdo jiný nemůže poznat její náplň, jak je uvedeno ve čtvrté kapitole této knihy. Gīty se nemohou ani dotknout osoby, které nesnášejí samotnou Pánovu existenci. Māyāvādský výklad Gīty je proto velmi zavádějícím podáním celé pravdy. Pán Caitanya nám zakázal číst māyāvādské komentáře a varuje nás, že ten, kdo přijme māyāvādské pochopení, ztratí veškerou schopnost porozumět skutečnému tajemství Gīty. Pokud by se individualita vztahovala výhradně na empirický vesmír, pak by Pánova učení nebylo zapotřebí. Existence individuální duše a Pána jakožto různých osob je věčnou pravdou, kterou Védy dokládají výše uvedeným způsobem.