Sloka 2.20
na jāyate mriyate vā kadācin
nāyaṁ bhūtvā bhavitā vā na bhūyaḥ
ajo nityaḥ śāśvato ’yaṁ purāṇo
na hanyate hanyamāne śarīre
na — nikdy; jāyate — rodí se; mriyate — umírá; vā — ani; kadācit — kdykoli (v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti); na — nikdy; ayam — tato; bhūtvā — vznikla; bhavitā — vznikne; vā — nebo; na — ne; bhūyaḥ — nebo opět vzniká; ajaḥ — nezrozená; nityaḥ — věčná; śāśvataḥ — trvale existující; ayam — tato; purāṇaḥ — nejstarší; na — nikdy; hanyate — je zabita; hanyamāne — když je zabito; śarīre — tělo.
Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, trvalá a původní. Nezahyne, když je zabito tělo.
Kvalitou se každá duše jakožto nepatrná dílčí část Nejvyšší Duše vyrovná Nejvyššímu. Nepodléhá změnám, kterými prochází tělo, a proto se o ní také říká, že je stálá, kūṭa-stha. Tělo prochází šesti změnami: rodí se z matčina lůna, nějaký čas zůstává, roste, vytváří své produkty, postupně chřadne a nakonec mizí v zapomnění. Duše ovšem těmto změnám nepodléhá. Nerodí se, ale díky tomu, že přijímá hmotné tělo, se zrodí toto tělo. Duše se nerodí při vzniku těla ani neumírá při jeho zániku. Vše, co se narodilo, musí také zemřít; a jelikož se duše nenarodila, nemá ani minulost, přítomnost či budoucnost. Je věčná, trvalá a původní – to znamená, že nemůžeme najít nějaký počátek její existence. Snažíme se určit, kdy se narodila, jelikož máme takovou zkušenost s tělem. Duše na rozdíl od těla nikdy nestárne; proto se takzvaně starý člověk cítí v duchu stejně, jako se cítil v dětství nebo v mládí. Proměny těla nemají na duši vliv. Duše nechřadne jako strom nebo cokoliv hmotného. Nevytváří ani žádné produkty. Vedlejší produkty těla, tedy děti, jsou další individuální duše a jenom v rámci tělesných vztahů se jeví jako děti určitého člověka. Tělo se vyvíjí proto, že je v něm přítomná duše, ale ta nemá žádné potomstvo a nemění se. Šest změn těla se duše netýká.
V Kaṭha Upaniṣadě (1.2.18) nacházíme podobnou pasáž:
na jāyate mriyate vā vipaścin
nāyaṁ kutaścin na babhūva kaścit
ajo nityaḥ śāśvato ’yaṁ purāṇo
na hanyate hanyamāne śarīre
Tento verš má stejný význam jako verš v Bhagavad-gītě; je zde však navíc slovo vipaścit, což znamená „učená“ či „mající poznání“.
Duše oplývá poznáním a vždy je nositelkou vědomí. Proto je vědomí příznakem duše. I když nenajdeme duši v srdci, kde přebývá, přesto můžeme poznat, že tu je, podle přítomnosti vědomí. Někdy kvůli mrakům nebo z nějakého jiného důvodu nevidíme na nebi slunce, ale je světlo, a proto víme, že je den. Jakmile se časně ráno nebe trochu rozjasní, víme, že vychází slunce. Stejným způsobem můžeme vědět u lidí i u zvířat, že když je v jejich tělech vědomí, je tam i duše. Toto vědomí duše se však liší od vědomí Nejvyššího, protože absolutní vědomí zahrnuje veškeré poznání – minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Vědomí individuální duše má sklony zapomínat. Když nepatrná duše zapomene na svou skutečnou povahu, dostává se jí poučení a osvícení z vyššího zdroje – od Kṛṣṇy, který není zapomnětlivý jako ona. Kdyby Kṛṣṇa také zapomínal, Jeho učení v Bhagavad-gītě by nemělo žádný význam.
Existují dva druhy duší – nepatrná dílčí duše (aṇu-ātmā) a Nadduše (vibhu-ātmā). To potvrzuje Kaṭha Upaniṣad (1.2.20):
aṇor aṇīyān mahato mahīyān
ātmāsya jantor nihito guhāyām
tam akratuḥ paśyati vīta-śoko
dhātuḥ prasādān mahimānam ātmanaḥ
„Nadduše (Paramātmā) i nepatrná duše (jīvātmā) sedí na stejném stromě těla, ve stejném srdci živé bytosti. Jen ten, kdo se oprostil od všech hmotných tužeb a nářků, může milostí Nejvyššího poznat slávu duše.“ Jak se ukáže v následujících kapitolách, Kṛṣṇa je také zdrojem Nadduše a Arjuna je nepatrná duše, která zapomíná na svou skutečnou povahu, a proto potřebuje osvícení od Kṛṣṇy či Jeho pravého zástupce, duchovního učitele.