Sloka 2.22
vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya
navāni gṛhṇāti naro ’parāṇi
tathā śarīrāṇi vihāya jīrṇāny
anyāni saṁyāti navāni dehī
vāsāṁsi — šaty; jīrṇāni — staré a obnošené; yathā — jako; vihāya — poté, co odloží; navāni — nové šaty; gṛhṇāti — přijímá; naraḥ — člověk; aparāṇi — jiné; tathā — stejně tak; śarīrāṇi — těla; vihāya — poté, co odloží; jīrṇāni — stará a nepoužitelná; anyāni — jiná; saṁyāti — zajisté přijímá; navāni — nová; dehī — vtělená duše.
Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.
To, že nepatrná individuální duše mění tělo, je uznávaná skutečnost. I moderní vědci, kteří nevěří v existenci duše (třebaže nedovedou vysvětlit zdroj energie vycházející ze srdce), musí uznat, že tělo se neustále mění: od dětství přes mládí a dospělost až ke stáří. Po stáří se změna přenáší do dalšího těla. To již bylo vysvětleno v dřívějším verši (2.13).
Přechod nepatrné individuální duše do jiného těla je umožněný milostí Nadduše, která plní touhu nepatrné duše, tak jako přítel plní přání svému příteli. Védy – Muṇḍaka Upaniṣad a také Śvetāśvatara Upaniṣad – přirovnávají duši a Nadduši ke dvěma spřáteleným ptákům, kteří sedí na stejném stromě. Jeden z nich (individuální nepatrná duše) pojídá plody stromu a druhý (Kṛṣṇa) ho při tom jen pozoruje. I když jsou oba stejné povahy, jeden je zaujatý plody hmotného stromu, zatímco druhý je jen svědkem činností svého přítele. Kṛṣṇa je ptákem, který přihlíží, a Arjuna je tím, který jí. Ačkoliv jsou přátelé, jeden je pánem a druhý služebníkem. Jelikož nepatrná duše na tento vztah zapomněla, stěhuje se z jednoho stromu na druhý neboli z jednoho těla do druhého. Jīva, nepatrná duše či podřízený pták, má na stromě hmotného těla mnoho těžkostí, ale jakmile se uvolí přijmout druhého ptáka za svrchovaného duchovního mistra – jako to udělal Arjuna, když se dobrovolně odevzdal Kṛṣṇovi a Jeho pokynům, – okamžitě se osvobodí od všeho bědování. Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) i Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) to potvrzují:
samāne vṛkṣe puruṣo nimagno
’nīśayā śocati muhyamānaḥ
juṣṭaṁ yadā paśyaty anyam īśam
asya mahimānam iti vīta-śokaḥ
„Ačkoliv oba ptáci sedí na stejném stromě, ten, který jí a chce si pochutnávat na jeho plodech, je plný úzkosti a mrzutosti. Jestliže se ale obrátí ke svému příteli, Pánu, a pozná Jeho slávu, hned se vší úzkosti zbaví.“ Arjuna nyní obrátil svou tvář ke Kṛṣṇovi, svému věčnému příteli, a přijímá od Něho Bhagavad-gītu. Když takto naslouchá Kṛṣṇovým slovům, může porozumět Pánově svrchované slávě a přestat bědovat.
Pán zde Arjunovi radí, aby nenaříkal nad tím, že jeho starý děd a učitel projdou tělesnou změnou. Spíš by měl být rád, že jejich těla zabije ve spravedlivém boji, a tak je okamžitě očistí od všech následků jejich dřívějších tělesných činů. Živá bytost, která položí svůj život na obětním oltáři či ve spravedlivém boji, se okamžitě očistí od následků spojených s jejím tělem a čeká ji život na vyšší úrovni. Arjuna proto neměl důvod naříkat.