Sloka 2.24
acchedyo ’yam adāhyo ’yam
akledyo ’śoṣya eva ca
nityaḥ sarva-gataḥ sthāṇur
acalo ’yaṁ sanātanaḥ
acchedyaḥ — nepřeseknutelná; ayam — tato duše; adāhyaḥ — nespalitelná; ayam — tato duše; akledyaḥ — nerozpustitelná; aśoṣyaḥ — nevysušitelná; eva — jistě; ca — a; nityaḥ — trvalá; sarva-gataḥ — všudypřítomná; sthāṇuḥ — neměnná; acalaḥ — nehybná; ayam — tato duše; sanātanaḥ — věčně stejná.
Tuto individuální duši není možné přeseknout, spálit, rozpustit ani vysušit. Je trvalá, všudypřítomná, neměnná, nehybná a věčně stejná.
Všechny tyto vlastnosti nepatrné individuální duše jednoznačně dokazují, že je trvale nepatrnou částečkou duchovního celku a že tímto stejným atomem zůstává věčně, aniž by se kdy změnila. Zde se těžko uplatní teorie monismu, protože od individuální duše se v žádném případě neočekává, že splyne ve stejnorodou jednotu. Nepatrná duše může chtít poté, co se zbaví hmotného znečištění, zůstat jako duchovní jiskra v paprscích záře, jež vychází z Nejvyšší Osobnosti Božství, ale inteligentní duše vstupují na duchovní planety, aby se mohly s Osobností Božství přímo stýkat.
Slovo sarva-gataḥ („všudypřítomná“) je důležité, protože vyjadřuje, že živé bytosti se vyskytují po celém Božím stvoření. Žijí na souši, ve vodě, ve vzduchu, v zemi, a dokonce i v ohni. Obyčejně se věří, že oheň všechno zničí, ale tady je jasně řečeno, že duši nelze spálit. Proto není pochyb, že i na Slunci žijí živé bytosti, které mají těla přizpůsobená tamním podmínkám. Kdyby Slunce nebylo obydlené, pak by slovo sarva-gataḥ – „žijící všude“ – ztratilo význam.