Sloka 2.30
dehī nityam avadhyo ’yaṁ
dehe sarvasya bhārata
tasmāt sarvāṇi bhūtāni
na tvaṁ śocitum arhasi
dehī — vlastník hmotného těla; nityam — věčně; avadhyaḥ — nezahubitelný; ayam — tato duše; dehe — v těle; sarvasya — každého; bhārata — ó potomku Bharaty; tasmāt — proto; sarvāṇi — všechny; bhūtāni — živé bytosti (které se narodily); na — nikdy; tvam — ty; śocitum — oplakávat; arhasi — měl bys.
Ó potomku Bharaty, toho, kdo dlí v těle, nelze nikdy zabít. Nemusíš tedy truchlit pro žádnou živou bytost.
Tímto veršem Pán Kṛṣṇa uzavírá část, ve které učí o neměnné duši. Různými způsoby tuto nesmrtelnou duši popisuje, aby ukázal, že je věčná, zatímco tělo je dočasné. Arjuna jakožto kṣatriya by se proto neměl vyhýbat své povinnosti ze strachu, že jeho děd a učitel – Bhīṣma a Droṇa – v boji zahynou. Śrī Kṛṣṇa nabádá k víře, podložené Jeho tvrzením, že existuje duše, která se liší od hmotného těla; a ne že nic takového jako duše neexistuje nebo že se příznaky života objevují na určitém stupni vývoje hmoty, jako výsledek vzájemného působení chemikálií. Nesmrtelnost duše není omluvou pro použití násilí, ale v době války, když už není jiného zbytí, je násilí oprávněné. Je však možné k němu sáhnout jedině se souhlasem Pána, a ne z něčího rozmaru.