Sloka 2.39

Slovo saṅkhyā podle védského slovníku Nirukti označuje podrobné popisy a sāṅkhya je filozofie, která podrobně popisuje skutečnou povahu duše. Jóga pak vyžaduje ovládání smyslů. Arjunovo odmítnutí bojovat se zakládalo na touze po smyslovém požitku. Zapomínal na svou prvořadou povinnost a chtěl se vyhnout boji, protože si myslel, že když nezabije své příbuzné a blízké, bude šťastnější, než kdyby si po porážce svých bratranců, synů Dhṛtarāṣṭry, užíval království. V obou případech šlo o smyslový požitek. Jak štěstí, které ho očekávalo po vítězství nad příbuznými, tak radost vidět je naživu se zakládají na smyslovém požitku i na úkor moudrosti a povinnosti. Proto chtěl Kṛṣṇa Arjunovi objasnit, že když zabije tělo svého děda, nezabije samotnou duši. Vysvětlil mu, že všechny individuální osoby, včetně samotného Pána, mají svou individualitu věčně. Byli osobami v minulosti, jsou jimi v přítomnosti a budou jimi i v budoucnosti, protože všichni jsme věčně individuální duše. Jenom různými způsoby měníme těla, která jsou jako šaty, ale individualitu si zachováme i poté, co se vysvobodíme z pout v podobě hmotných oděvů. Pán Kṛṣṇa podal názorný rozbor duše a těla. Takovéto teoretické poznání duše a těla z různých úhlů pohledu se podle slovníku Nirukti nazývá sāṅkhya. Tato sāṅkhya nemá nic společného se sāṅkhyovou filozofií ateisty Kapily. Už dávno před podvodníkem Kapilou vyložil sāṅkhyovou filozofii ve Śrīmad-Bhāgavatamu pravý Pán Kapila, inkarnace Pána Kṛṣṇy, své matce Devahūti. Jasně vysvětlil, že puruṣa, Nejvyšší Pán, je činný tím způsobem, že pohlédne na prakṛti. Totéž uvádějí Védy i Gītā. Podle popisu ve Védách Pán pohledem oplodnil prakṛti neboli přírodu nepatrnými individuálními dušemi. Ty všechny jednají v hmotném světě pro uspokojení svých smyslů a pod vlivem hmotné energie si myslí, že si užívají. Tato mentalita se přenáší i do posledního stádia – osvobození, kdy chce být živá bytost totožná s Pánem. To je poslední léčka māyi, iluze smyslového požitku. Až po mnoha a mnoha životech strávených takovým uspokojováním vlastních smyslů se nějaká velká duše odevzdá Vāsudevovi, Pánu Kṛṣṇovi, a tak završí své hledání konečné pravdy.

Arjuna již přijal Kṛṣṇu za svého duchovního učitele tím, že se Mu odevzdal: śiṣyas te ’haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam. Kṛṣṇa mu tedy nyní vyloží, jak jednat na úrovni buddhi-yogy neboli karma-yogy – to znamená, jak praktikovat oddanou službu jen pro potěšení smyslů Pána. Tuto buddhi-yogu jasně vysvětluje desátý verš desáté kapitoly jako přímé spojení s Pánem, jenž dlí v srdci každého v podobě Paramātmy. Takové spojení ovšem není možné bez oddané služby. Jakmile tedy někdo prokazuje oddanou, transcendentální láskyplnou službu Pánu neboli, jinými slovy, má vědomí Kṛṣṇy, dosahuje úrovně buddhi-yogy zvláštní milostí Pána. Proto Pán říká, že jedině těm, kteří Mu z transcendentální lásky neustále oddaně slouží, poskytuje čisté poznání o láskyplné oddanosti. Tak za Ním může oddaný snadno dospět do věčně blaženého Božího království.

Buddhi-yoga zmíněná v tomto verši je tedy oddaná služba Pánu a uvedené slovo sāṅkhya nemá nic společného s ateistickou sāṅkhya-yogou, kterou zavedl podvodník Kapila. Bylo by chybou si myslet, že sāṅkhya-yoga, o níž se zde hovoří, je nějak spojená s ateistickou sāṅkhyou. Ta ještě v tehdejší době neměla žádný vliv, a Pán Kṛṣṇa by ani neměl zájem se o takových bezbožných filozofických spekulacích zmiňovat. Skutečnou sāṅkhyovou filozofii popisuje Pán Kapila ve Śrīmad-Bhāgavatamu, ale dokonce ani o té se v těchto verších nemluví. Zde sāṅkhya znamená analytický popis těla a duše. Pán Kṛṣṇa vyložil analýzu duše, aby přivedl Arjunu k buddhi-yoze neboli bhakti-yoze. V tomto smyslu se sāṅkhya Pána Kṛṣṇy a sāṅkhya Pána Kapily popsaná v Bhāgavatamu od sebe neliší – obě jsou bhakti-yogou. Proto Pán Kṛṣṇa také řekl, že jen méně inteligentní lidé dělají mezi sāṅkhya-yogou a bhakti-yogou rozdíl (sāṅkhya-yogau pṛthag bālāḥ pravadanti na paṇḍitāḥ).

Ateistická sāṅkhya-yoga samozřejmě nemá s bhakti-yogou nic společného, ale jistí neinteligentní lidé přesto tvrdí, že právě o ní Bhagavad-gītā pojednává.

Měli bychom tedy pochopit, že buddhi-yoga znamená jednat s vědomím Kṛṣṇy, v oddané službě Pánu, která dává úplnou blaženost a poznání. Pokud někdo pracuje výhradně pro uspokojení Pána, pak jedná podle zásad buddhi-yogy a neustále pociťuje transcendentální blaženost, ať je jeho práce sebeobtížnější. Díky takovému transcendentálnímu zaměstnání se mu automaticky, milostí Pána dostane všeho transcendentálního porozumění, a jeho osvobození je tedy úplné, aniž by získával poznání nějakou další snahou. Je podstatný rozdíl mezi činností, při které si je člověk vědomý Kṛṣṇy, a činností konanou s touhou po plodech, zejména po smyslovém požitku z rodinného, světského štěstí. Buddhi-yoga je tedy transcendentální kvalita našeho konání.