Sloka 3.27
prakṛteḥ kriyamāṇāni
guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ
ahaṅkāra-vimūḍhātmā
kartāham iti manyate
prakṛteḥ — hmotné přírody; kriyamāṇāni — vykonávané; guṇaiḥ — kvalitami; karmāṇi — činnosti; sarvaśaḥ — všeho druhu; ahaṅkāra-vimūḍha — zmatená falešným egem; ātmā — duše; kartā — konatel; aham — já; iti — takto; manyate — uvažuje.
Duše zmatená vlivem falešného ega se považuje za konatele činností, které ve skutečnosti vykonávají tři kvality hmotné přírody.
Když dva lidé, jeden s vědomím Kṛṣṇy a druhý s hmotným vědomím, dělají totéž, může se zdát, že jednají na stejné úrovni, ale ve skutečnosti je mezi nimi propastný rozdíl. Člověk s hmotným vědomím je působením falešného ega přesvědčený, že všechno dělá on sám. Neví, že mechanismus těla vytváří hmotná příroda, která jedná pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství. Materialista nechápe, že z konečného hlediska je pod vládou Kṛṣṇy. Z pozice falešného ega si přivlastňuje veškeré zásluhy za to, že dělá všechno nezávisle, a to je známka jeho nevědomosti. Neví, že hrubohmotné a jemnohmotné tělo jsou výtvory hmotné přírody, které vznikly na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství, a že by tedy činnostmi svého těla a mysli měl sloužit Kṛṣṇovi, jednat s vědomím Kṛṣṇy. Nevědomý člověk zapomíná, že Nejvyšší Osobnosti Božství se říká Hṛṣīkeśa neboli „Pán smyslů hmotného těla“, jelikož tak dlouho své smysly zneužíval k získávání smyslového požitku, že je zmatený falešným egem. Proto zapomíná na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou.