Sloka 5.15
nādatte kasyacit pāpaṁ
na caiva sukṛtaṁ vibhuḥ
ajñānenāvṛtaṁ jñānaṁ
tena muhyanti jantavaḥ
na — ne; ādatte — přijímá; kasyacit — kohokoliv; pāpam — hřích; na — ani; ca — také; eva — jistě; su-kṛtam — zbožné činnosti; vibhuḥ — Nejvyšší Pán; ajñānena — nevědomostí; āvṛtam — pokryté; jñānam — poznání; tena — tím; muhyanti — jsou zmatené; jantavaḥ — živé bytosti.
Ani Nejvyšší Pán si nepřisvojuje něčí hříšné či zbožné činy. Jenže vtělené bytosti jsou zmatené nevědomostí, která zastírá jejich pravé poznání.
Sanskrtské slovo vibhu označuje Nejvyššího Pána, jenž oplývá neomezeným poznáním, bohatstvím, silou, slávou, krásou a odříkáním. Je vždycky spokojený sám v sobě a něčí hříšné či zbožné činnosti Ho neznepokojují. Pán žádnou živou bytost neuvádí do její situace, ale ona sama, zmatená nevědomostí, se chce dostat do určitých životních podmínek, a tak začíná její řetězec činů a jejich následků. Živá bytost je vyšší povahy, a proto je plná poznání, avšak její schopnosti jsou omezené, a tak někdy upadá pod vliv nevědomosti. Pán je všemohoucí, což živá bytost není. Pán je vibhu, vševědoucí, ale živá bytost je aṇu, nepatrná. Jelikož je živou duší, má schopnost toužit na základě svobodné vůle, a všemohoucí Pán jí pak jen tuto touhu splní. Když má tedy živá bytost zmatené touhy, Pán umožňuje, aby se jí splnily, ale nikdy není zodpovědný za činy a následky, jež vytoužená situace přináší. Zmatená vtělená duše se ztotožňuje s pomíjivým hmotným tělem a podléhá v životě dočasnému utrpení a štěstí. Pán je v podobě Paramātmy neboli Nadduše stálým společníkem individuální duše, a proto rozumí jejím touhám, tak jako člověk cítí vůni květu, kterému je nablízku. Touha je jemnou podobou podmínění živé bytosti. Pán každému plní touhy podle jeho zásluh – člověk míní a Bůh mění. Individuální duše tedy není v plnění svých tužeb všemohoucí. Pán ale může splnit všechny touhy, a jelikož je nezaujatý, nijak do tužeb nepatrných nezávislých živých bytostí nezasahuje. Pokud však některá touží po Kṛṣṇovi, Pán jí věnuje zvláštní péči a dává jí povzbuzení, aby toužila takovým způsobem, že k Němu bude moci přijít a být věčně šťastná. Védské hymny proto prohlašují: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate – „Díky Pánovi může živá bytost jednat zbožně, aby zlepšila své postavení. A také díky Pánovi jedná bezbožně, aby mohla jít do pekla.“ (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8) Podobně Mahābhārata (Vana-parva 31.27) uvádí:
ajño jantur anīśo ’yam
ātmanaḥ sukha-duḥkhayoḥ
īśvara-prerito gacchet
svargaṁ vāśv abhram eva ca
„Živá bytost je ohledně svého neštěstí a štěstí naprosto závislá. Vůlí Nejvyššího může jít do nebe nebo do pekla, jako mrak hnaný větrem.“
Vtělená duše si tedy sama může za to, že je zmatená, protože se už od nepaměti chce vyhýbat vědomí Kṛṣṇy. I když je tedy svou povahou věčná, blažená a vědomá, pro svou nepatrnost zapomíná na své přirozené postavení ve službě Pánu, a tak ji polapí nevědomost. Pod vlivem nevědomosti pak svaluje vinu za svůj podmíněný život na Pána. Vedānta-sūtry (2.1.34) také potvrzují: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati – „Pán vůči nikomu nechová nenávist ani zvláštní přízeň, i když to tak může vypadat.“