Sloka 5.2
śrī-bhagavān uvāca
sannyāsaḥ karma-yogaś ca
niḥśreyasa-karāv ubhau
tayos tu karma-sannyāsāt
karma-yogo viśiṣyate
śrī-bhagavān uvāca — Pán, Osobnost Božství, řekl; sannyāsaḥ — zříkání se činů; karma-yogaḥ — činnost s oddaností; ca — také; niḥśreyasa-karau — vedoucí na cestu osvobození; ubhau — obojí; tayoḥ — z těch dvou; tu — ale; karma-sannyāsāt — ve srovnání se zanecháním plodonosných činů; karma-yogaḥ — činnost s oddaností; viśiṣyate — je lepší.
Pán, Osobnost Božství, odpověděl: Jak zříkání se činů, tak jednání s oddaností vedou k osvobození. Z toho dvojího je ale činnost v oddané službě lepší než zanechat činností.
Plodonosné činnosti (zaměřené na smyslový požitek) spoutávají v hmotném světě. Dokud se někdo věnuje činům, které mu mají zajistit větší tělesné pohodlí, musí se převtělovat do různých druhů těl, a tak se nikdy nezbaví hmotných pout. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.4–6) to potvrzuje:
nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma
yad indriya-prītaya āpṛṇoti
na sādhu manye yata ātmano ’yam
asann api kleśa-da āsa dehaḥ
parābhavas tāvad abodha-jāto
yāvan na jijñāsata ātma-tattvam
yāvat kriyās tāvad idaṁ mano vai
karmātmakaṁ yena śarīra-bandhaḥ
evaṁ manaḥ karma-vaśaṁ prayuṅkte
avidyayātmany upadhīyamāne
prītir na yāvan mayi vāsudeve
na mucyate deha-yogena tāvat
„Lidé se jako blázni honí za smyslovým požitkem a nevědí, že jejich nynější tělo, které jim působí tolik utrpení, je výsledkem jejich dřívějších plodonosných činností. I když je tělo dočasné, pořád způsobuje mnoho potíží. Proto není dobré jednat s touhou po smyslovém požitku. Dokud se člověk nezačne ptát na svou skutečnou totožnost, jeho život je neúspěšný. Dokud neví, kdo skutečně je, musí jednat pro plody, které uspokojují jeho smysly, a dokud je pohroužený ve vědomí smyslového požitku, musí přecházet z jednoho těla do druhého. I když je mysl připoutaná k plodonosnému jednání a ovlivněná nevědomostí, člověk si musí zamilovat oddanou službu Vāsudevovi. Jedině pak bude mít možnost se vymanit ze zajetí hmotné existence.“
Jñāna (neboli poznání, že nejsme hmotné tělo, ale duchovní duše) tedy k osvobození nestačí. Člověk musí jednat jako duše, jinak nemůže z hmotného zajetí uniknout. Jednání s vědomím Kṛṣṇy ovšem není jednání na plodonosné úrovni. Cokoliv člověk dělá s úplným poznáním, mu pomáhá skutečné poznání dále upevňovat. Když se podmíněná duše jen zřekne plodonosných činností, aniž by si byla vědomá Kṛṣṇy, její srdce se neočistí. A dokud nemá očištěné srdce, musí jednat s touhou po plodech. Pokud ale jedná s vědomím Kṛṣṇy, automaticky jí to pomáhá uniknout výsledkům plodonosných činností, a tak nemusí sestupovat na hmotnou úroveň. Jednání s vědomím Kṛṣṇy je tedy vždy na vyšší úrovni než odříkání, při kterém stále hrozí poklesnutí. Odříkání bez vědomí Kṛṣṇy je neúplné. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.256):
prāpañcikatayā buddhyā
hari-sambandhi-vastunaḥ
mumukṣubhiḥ parityāgo
vairāgyaṁ phalgu kathyate
„Když se lidé usilující o vysvobození zříkají věcí spojených s Nejvyšší Osobností Božství, jelikož je považují za hmotné, jejich odříkání se nazývá neúplné.“ Odříkání je úplné tehdy, když ho provází poznání, že vše, co existuje, patří Pánu a že by nikdo neměl nic prohlašovat za své. Měli bychom pochopit, že ve skutečnosti nikomu nic nepatří. Jak potom můžeme mluvit o odříkání? Ten, kdo ví, že všechno je Kṛṣṇovo vlastnictví, je stále na úrovni odříkání. Jelikož všechno patří Kṛṣṇovi, se vším by se Mu mělo sloužit. Tak vypadá dokonalé vědomí Kṛṣṇy, a jednání s takovýmto vědomím Kṛṣṇy je mnohem lepší než jakékoliv množství takzvaného odříkání nějakého sannyāsīho māyāvādské školy.