Sloka 5.2

Plodonosné činnosti (zaměřené na smyslový požitek) spoutávají v hmotném světě. Dokud se někdo věnuje činům, které mu mají zajistit větší tělesné pohodlí, musí se převtělovat do různých druhů těl, a tak se nikdy nezbaví hmotných pout. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.4–6) to potvrzuje:

„Lidé se jako blázni honí za smyslovým požitkem a nevědí, že jejich nynější tělo, které jim působí tolik utrpení, je výsledkem jejich dřívějších plodonosných činností. I když je tělo dočasné, pořád způsobuje mnoho potíží. Proto není dobré jednat s touhou po smyslovém požitku. Dokud se člověk nezačne ptát na svou skutečnou totožnost, jeho život je neúspěšný. Dokud neví, kdo skutečně je, musí jednat pro plody, které uspokojují jeho smysly, a dokud je pohroužený ve vědomí smyslového požitku, musí přecházet z jednoho těla do druhého. I když je mysl připoutaná k plodonosnému jednání a ovlivněná nevědomostí, člověk si musí zamilovat oddanou službu Vāsudevovi. Jedině pak bude mít možnost se vymanit ze zajetí hmotné existence.“

Jñāna (neboli poznání, že nejsme hmotné tělo, ale duchovní duše) tedy k osvobození nestačí. Člověk musí jednat jako duše, jinak nemůže z hmotného zajetí uniknout. Jednání s vědomím Kṛṣṇy ovšem není jednání na plodonosné úrovni. Cokoliv člověk dělá s úplným poznáním, mu pomáhá skutečné poznání dále upevňovat. Když se podmíněná duše jen zřekne plodonosných činností, aniž by si byla vědomá Kṛṣṇy, její srdce se neočistí. A dokud nemá očištěné srdce, musí jednat s touhou po plodech. Pokud ale jedná s vědomím Kṛṣṇy, automaticky jí to pomáhá uniknout výsledkům plodonosných činností, a tak nemusí sestupovat na hmotnou úroveň. Jednání s vědomím Kṛṣṇy je tedy vždy na vyšší úrovni než odříkání, při kterém stále hrozí poklesnutí. Odříkání bez vědomí Kṛṣṇy je neúplné. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.256):

„Když se lidé usilující o vysvobození zříkají věcí spojených s Nejvyšší Osobností Božství, jelikož je považují za hmotné, jejich odříkání se nazývá neúplné.“ Odříkání je úplné tehdy, když ho provází poznání, že vše, co existuje, patří Pánu a že by nikdo neměl nic prohlašovat za své. Měli bychom pochopit, že ve skutečnosti nikomu nic nepatří. Jak potom můžeme mluvit o odříkání? Ten, kdo ví, že všechno je Kṛṣṇovo vlastnictví, je stále na úrovni odříkání. Jelikož všechno patří Kṛṣṇovi, se vším by se Mu mělo sloužit. Tak vypadá dokonalé vědomí Kṛṣṇy, a jednání s takovýmto vědomím Kṛṣṇy je mnohem lepší než jakékoliv množství takzvaného odříkání nějakého sannyāsīho māyāvādské školy.