Sloka 6.18
yadā viniyataṁ cittam
ātmany evāvatiṣṭhate
nispṛhaḥ sarva-kāmebhyo
yukta ity ucyate tadā
yadā — když; viniyatam — ukázněná; cittam — mysl a její činnosti; ātmani — v transcendenci; eva — jistě; avatiṣṭhate — spočívá; nispṛhaḥ — bez touhy; sarva — po veškerém; kāmebhyaḥ — hmotném uspokojování smyslů; yuktaḥ — ustálený v józe; iti — takto; ucyate — říká se; tadā — tehdy.
Když jógí cvičením jógy ukázní činnosti své mysli a bez hmotných tužeb spočívá v transcendenci, tehdy se říká, že je ustálený v józe.
Jógí se svými činnostmi liší od obyčejného člověka tím, že upustil od všech hmotných tužeb, z nichž nejsilnější je touha po sexu. Dokonalý jógí má natolik ukázněnou mysl, že ho žádná hmotná touha už nemůže rozrušit. Lidé vědomí si Kṛṣṇy mohou tohoto dokonalého stádia automaticky dosáhnout způsobem, který uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (9.4.18–20):
sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayor
vacāṁsi vaikuṇṭha-guṇānuvarṇane
karau harer mandira-mārjanādiṣu
śrutiṁ cakārācyuta-sat-kathodaye
mukunda-liṅgālaya-darśane dṛśau
tad-bhṛtya-gātra-sparśe ’ṅga-saṅgamam
ghrāṇaṁ ca tat-pāda-saroja-saurabhe
śrīmat-tulasyā rasanāṁ tad-arpite
pādau hareḥ kṣetra-padānusarpaṇe
śiro hṛṣīkeśa-padābhivandane
kāmaṁ ca dāsye na tu kāma-kāmyayā
yathottama-śloka-janāśrayā ratiḥ
„Král Ambarīṣa především upíral svou mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy, a potom popořádku: slova používal k popisování Pánových transcendentálních vlastností, ruce k vytírání chrámu Pána, uši k naslouchání o Pánových činnostech, oči ke zhlížení Pánových transcendentálních podob, tělo k dotýkání se těl oddaných, čich k cítění vůně lotosových květů obětovaných Pánu, jazyk k ochutnávání lístků tulasī obětovaných u lotosových nohou Pána, nohy k navštěvování poutních míst, kde stojí chrámy Pána, hlavu ke skládání poklon Pánu a touhy k naplňování Pánova poslání. Všechny tyto transcendentální činnosti se hodí k čistým oddaným.“
Pro stoupence neosobní cesty je možná toto transcendentální stádium nepopsatelné a nedostižné, ale jak vidíme z popisu činností Mahārāje Ambarīṣe, pro člověka vědomého si Kṛṣṇy je velice snadné a praktické. Transcendentální jednání není praktické, dokud není mysl upnutá neustálým vzpomínáním na lotosové nohy Pána. Tyto předepsané činnosti v oddané službě se nazývají arcana neboli způsob, jak zaměstnávat všechny smysly službou Pánu. Smysly a mysl potřebují nějaké zaměstnání. Pouhé sebezapírání je nepraktické. Pro všechny lidi – a zvlášť pro ty, kteří nejsou v životním stádiu odříkání, – je proto výše popsané transcendentální zaměstnávání smyslů a mysli dokonalým procesem, jenž vede k transcendentální realizaci, kterou Bhagavad-gītā označuje slovem yukta.