Sloka 9.11
avajānanti māṁ mūḍhā
mānuṣīṁ tanum āśritam
paraṁ bhāvam ajānanto
mama bhūta-maheśvaram
avajānanti — znevažují; mām — Mne; mūḍhāḥ — hlupáci; mānuṣīm — s lidskou podobou; tanum — tělo; āśritam — přijímajícího; param — transcendentální; bhāvam — povahu; ajānantaḥ — neznající; mama — Mou; bhūta — všeho, co je; mahā-īśvaram — svrchovaného vlastníka.
Hlupáci Mě znevažují, když sestupuji v lidské podobě. Neznají Mou transcendentální povahu Nejvyššího Pána všeho, co existuje.
Předchozí verše této kapitoly vyjasnily, že i když Nejvyšší Osobnost Božství vypadá jako lidská bytost, není obyčejným člověkem. Osobnost Božství, řídící tvoření, udržování a ničení celého vesmírného projevu, nemůže být lidskou bytostí. Přesto si mnoho hlupáků myslí, že Kṛṣṇa je jen nějaký mocný člověk. Ve skutečnosti je původní Nejvyšší Osobností, což potvrzuje Brahma-saṁhitā: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ – Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán.
Existuje mnoho īśvarů neboli vládců, jeden mocnější než druhý. V běžné správě hmotného světa se setkáváme s úředníky či vedoucími, nad nimiž stojí ředitel, nad ním ministr a nad ním prezident. Každý z nich je vládce, ale každý podléhá vládě někoho jiného. Podle Brahma-saṁhity je Kṛṣṇa svrchovaný vládce. Není pochyb o tom, že v hmotném i v duchovním světě je mnoho vládců, ale Kṛṣṇa je z nich nejvyšší (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ) a Jeho tělo je sac-cid-ānanda, nehmotné.
Hmotná těla nemohou jednat tak divutvorně, jak popisují předchozí verše. Pánovo tělo je věčné, blažené a plné poznání. Přestože není obyčejný člověk, hlupáci Ho znevažují, jako kdyby byl. Jeho tělo je zde nazvané mānuṣīm, protože vystupuje jako člověk, přítel Arjuny a politik zasahující do bitvy na Kurukṣetře. V mnoha směrech jedná jako obyčejný člověk, ale Jeho tělo je ve skutečnosti sac-cid-ānanda-vigraha – tvoří Ho absolutní věčná blaženost a poznání. To dokládají i Védy: sac-cid-ānanda-rūpāya kṛṣṇāya – „Klaním se Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇovi, který je věčnou a blaženou podobou poznání.“ (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.1) A dále: tam ekaṁ govindam – „Jsi Govinda, potěšení smyslů a krav.“ Sac-cid-ānanda-vigraham – „A Tvá podoba je transcendentální, plná poznání, blažená a věčná.“ (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.38)
Bez ohledu na to, že tělo Pána Kṛṣṇy je transcendentální, blažené a plné poznání, mnoho takzvaných znalců a komentátorů Bhagavad-gīty snižuje Pána Kṛṣṇu do postavení obyčejného člověka. Takový učenec sice mohl díky svým předchozím dobrým činům získat zvláštní nadání, ale jeho představy o Śrī Kṛṣṇovi jsou známkou chabého poznání. Proto je mūḍha. Jen hlupáci totiž považují Kṛṣṇu za obyčejnou lidskou bytost, neboť neznají důvěrné činnosti Nejvyššího Pána a Jeho různých energií. Nevědí, že Kṛṣṇovo tělo zosobňuje úplné poznání a blaženost, že je vlastníkem všeho, co existuje, a že může komukoliv udělit osvobození. Znevažují Ho, jelikož nevědí, že má tolik transcendentálních vlastností.
Nevědí ani to, že zjevení Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, v tomto hmotném světě je projevem Jeho vnitřní energie. Kṛṣṇa je vládce hmotné energie. O tom jsme už mluvili několikrát. Prohlašuje: mama māyā duratyayā – i když je hmotná energie nesmírně mocná, je pod Jeho dohledem a ten, kdo se Mu odevzdá, může z její moci uniknout. Jestliže se duše odevzdaná Kṛṣṇovi může vymanit z vlivu hmotné energie, jak by mohl Nejvyšší Pán, který řídí stvoření, udržování a zničení celých vesmírů, mít hmotné tělo jako my? Taková představa Kṛṣṇy je naprosto hloupá. Hlupáci ale nedovedou pochopit, že Kṛṣṇa, Osobnost Božství, s podobou obyčejného člověka může mít pod svou vládou každý atom i obrovskou vesmírnou podobu. Největší a nejmenší věci se vymykají jejich chápání, a tak si nedovedou představit, že někdo s lidskou podobou může ovládat nekonečně velké i nepatrné věci zároveň. A přestože Kṛṣṇa ovládá nekonečné i konečné, stojí stranou těchto projevů. V souvislosti s Jeho nepochopitelnou transcendentální mocí (yogam aiśvaram) je jasně řečeno, že On dokáže ovládat obojí zároveň, a přesto zůstávat nad oboje povznesený. I když si hlupáci nedovedou představit, jak může Kṛṣṇa, vypadající jako lidská bytost, ovládat nekonečné a konečné, čistí oddaní to přijímají, jelikož vědí, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobností Božství. Proto se Mu úplně odevzdávají a věnují se jednání s vědomím Kṛṣṇy, oddané službě Pánu.
Ohledně Pánova zjevení s lidskou podobou vedou impersonalisté a personalisté mnoho sporů. Když ale nahlédneme do textu Bhagavad-gīty či Śrīmad-Bhāgavatamu, autoritativních písem podávajících vědu o Kṛṣṇovi, zjistíme, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Není to žádný obyčejný člověk, přestože se na Zemi zjevil právě v takové podobě. V první kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu čteme, že když se mudrci v čele se Śaunakou ptali na činnosti Kṛṣṇy, pravili:
kṛtavān kila karmāṇi
saha rāmeṇa keśavaḥ
ati-martyāni bhagavān
gūḍhaḥ kapaṭa-māṇuṣaḥ
„Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, spolu s Balarāmou hrál, že je lidskou bytostí, a v tomto převleku vykonal mnoho nadlidských činů.“ (Bhāg. 1.1.20) Pánovo zjevení v lidské podobě mate hlupáky. Žádný člověk by nedokázal dělat takové úžasné věci, jaké dělal Kṛṣṇa, když byl tady na Zemi. Nejprve se před svým otcem Vasudevou a matkou Devakī zjevil ve čtyřruké podobě, ale po modlitbách svých rodičů se proměnil v obyčejné dítě. Bhāgavatam (10.3.46) uvádí: babhūva prākṛtaḥ śiśuḥ – od té chvíle se podobal obyčejnému lidskému dítěti. Tady je zase vyjádřeno, že Jeho lidský vzhled je jedním z rysů Jeho transcendentálního těla. V jedenácté kapitole Bhagavad-gīty je také popis, že Arjuna se modlil, aby mohl spatřit Kṛṣṇovu čtyřrukou podobu (tenaiva rūpeṇa catur-bhujena). Po vyjevení této podoby přijal Kṛṣṇa, když Ho o to Arjuna požádal, znovu svou původní podobu připomínající člověka (mānuṣaṁ rūpam). Tyto různé podoby Nejvyššího Pána nemůže projevit obyčejná lidská bytost.
Někteří z těch, kdo Kṛṣṇu znevažují, nakažení māyāvādskou filozofií, se snaží dokázat, že Kṛṣṇa je jen obyčejný člověk, citováním následujícího verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.29.21): ahaṁ sarveṣu bhūteṣu bhūtātmāvasthitaḥ sadā – „Nejvyšší je přítomný v každé živé bytosti.“ Ale místo výkladů samozvaných lidí, kteří Kṛṣṇu ponižují, bychom měli věnovat pozornost významu, který tomuto verši dávají vaiṣṇavští ācāryové, jako jsou Jīva Gosvāmī a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Jīva Gosvāmī ve svém komentáři uvádí, že Kṛṣṇa ve své úplné expanzi pobývá jako Paramātmā neboli Nadduše v pohyblivých i nehybných bytostech. Když se tedy začínající oddaný soustředí jen na arcā-mūrti neboli podobu Nejvyššího Pána v chrámu a nectí jiné živé bytosti, nemá jeho uctívání Pánovy chrámové podoby žádnou cenu. Existují tři úrovně oddaných, a začátečnická je z nich nejnižší. Začátečník si všímá Božstva v chrámu víc než oddaných, a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura upozorňuje, že takovou mentalitu je třeba napravit. Oddaný má vidět, že Kṛṣṇa je v podobě Paramātmy přítomný v srdci každého, a že každé tělo je tedy chrámem Nejvyššího Pána. Tak jako projevujeme úctu chrámu Pána, měli bychom projevovat náležitou úctu i každému tělu, sídlu Paramātmy. Nikoho bychom neměli přehlížet.
Je také mnoho impersonalistů, kteří znevažují chrámové uctívání. Říkají: „Když je Bůh všude, proč by se měl člověk omezovat na Jeho uctívání v chrámu?“ Ale je-li Bůh všude, znamená to, že v chrámu či Božstvu není? Personalista a impersonalista se spolu budou přít stále, ale dokonalý oddaný vědomý si Kṛṣṇy ví, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost a zároveň prostupuje vším. To potvrzuje Brahma-saṁhitā. Kṛṣṇa má své osobní sídlo Goloku Vṛndāvan, které nikdy neopouští, a přesto je prostřednictvím svých různých energetických projevů a své úplné expanze přítomný všude, ve všech částech hmotného a duchovního stvoření.