Sloka 9.34

Tento verš říká jasně, že vědomí Kṛṣṇy je jediný prostředek, kterým se člověk může vysvobodit ze spárů tohoto znečištěného hmotného světa. Někdy bezostyšní komentátoři překrucují význam tohoto jasného sdělení, že všechna oddaná služba patří Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Bohužel odvádějí pozornost čtenáře k něčemu, co se v praxi vůbec nedá uskutečnit. Nevědí, že Kṛṣṇova mysl a Kṛṣṇa sám se od sebe neliší. Kṛṣṇa není obyčejná lidská bytost, ale Absolutní Pravda. Jeho tělo, Jeho mysl a On sám jsou jedno a totéž a jsou absolutní. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī cituje z Kūrma Purāṇy ve své Anubhāṣyi, komentáři k Caitanya-caritāmṛtě (u veršů 41–48 páté kapitoly Ādi-līly): deha-dehi-vibhedo ’yaṁ neśvare vidyate kvacit. To znamená, že pokud jde o Kṛṣṇu, Nejvyššího Pána, není rozdíl mezi Jím samotným a Jeho tělem. Tito komentátoři ale neznají vědu o Kṛṣṇovi, a tak Kṛṣṇu zakrývají a oddělují Jeho osobnost od Jeho mysli a těla. Ačkoliv je to známka naprostého nepochopení vědy o Kṛṣṇovi, někteří přesto vydělávají na tom, že matou ostatní.

Jistí lidé mají démonskou povahu – také myslí na Kṛṣṇu, ale se záští, tak jako král Kaṁsa, Kṛṣṇův strýc. Také pořád myslel na Kṛṣṇu, ale myslel na Něho jako na svého nepřítele. Byl neustále plný úzkosti z očekávání, kdy ho Kṛṣṇa přijde zabít. Takové myšlení nám nepomůže. Musíme na Kṛṣṇu myslet s láskou a oddaností. To je bhakti. Měli bychom neustále rozvíjet poznání o Kṛṣṇovi. A jak se toto příznivé poznání získává? Naučíme se ho od pravého učitele. Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a už několikrát jsme vysvětlovali, že Jeho tělo není hmotné, ale je věčným, blaženým poznáním. Takové hovory o Kṛṣṇovi pomohou člověku stát se oddaným. Jiné pochopení Kṛṣṇy, ze špatného zdroje, nic nepřináší.

Měli bychom tedy upřít mysl na věčnou, původní podobu Kṛṣṇy a uctívat Ho s přesvědčením v srdci, že Kṛṣṇa je Nejvyšší. V Indii jsou statisíce chrámů zasvěcených uctívání Kṛṣṇy, ve kterých probíhá oddaná služba. Prakticky to znamená skládat Kṛṣṇovi poklony: sklonit před Božstvem hlavu a věnovat Mu mysl, tělo, činnosti – všechno. Tak se plně pohroužíme do Kṛṣṇy, a to nám umožní dostat se na Kṛṣṇaloku. Neměli bychom se nechat zmást bezostyšnými komentátory. Musíme se věnovat devíti metodám oddané služby, počínaje nasloucháním a zpíváním o Kṛṣṇovi. Čistá oddaná služba je to nejvyšší, čeho může lidská společnost dosáhnout.

Sedmá a osmá kapitola Bhagavad-gīty pojednávají o čisté oddané službě Pánu, nedotčené spekulativním poznáním, mystickou jógou a plodonosným jednáním. Ty, kdo nejsou úplně očištění, mohou přitahovat různé aspekty Pána, jako neosobní brahma-jyoti a lokalizovaná Paramātmā, ale čistý oddaný přímo slouží Nejvyššímu Pánu.

Jedna krásná báseň o Kṛṣṇovi říká, že lidé, kteří uctívají polobohy, jsou hloupí a nikdy nedostanou nejvyšší odměnu – Kṛṣṇu. Oddanému se může někdy zpočátku stát, že neudrží úroveň svého uctívání, ale i tak je lepší než všichni ostatní filozofové a jógí. Pokud někdo stále jedná s vědomím Kṛṣṇy, znamená to, že je dokonalý světec. Jeho příležitostných činností, které nejsou oddanou službou, bude ubývat, a brzy bezpochyby dosáhne úplné dokonalosti. Čistým oddaným nehrozí poklesnutí, protože se o ně Nejvyšší Bůh osobně stará. Každý inteligentní člověk by proto měl přímo rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a žít šťastně v hmotném světě. Nakonec získá tu nejvyšší odměnu – Kṛṣṇu.