TEXT 3

V třetí sloce sedmé kapitoly je uvedeno: manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye — ti, kdo usilují o dosažení úrovně duchovního vnímání, nejsou obyčejní lidé. Převyšují mnoho miliónů obyčejných lidí, kteří o duchovní realizaci nic nevědí. Avšak z těch osob, jež se skutečně snaží pochopit své duchovní postavení, je nejúspěšnější duchovně realizovanou osobou ta, která poznala, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, nezrozený vlastník všeho. Jedině na této úrovni úplného porozumění Kṛṣṇově svrchované pozici může být živá bytost osvobozena od všech následků hříšných činů.

Pán je zde nazván aja (nezrozený), ale v Jeho případě se jedná o něco jiného než u živých bytostí, které jsou popisovány jako aja ve druhé kapitole. Nejvyšší se liší od živých bytostí, které se rodí a umírají následkem ulpívání na hmotě. Podmíněné duše mění svá těla, ale Jeho tělo je neměnné. Pán se nerodí ani tehdy, když přichází do hmotného světa; proto je ve čtvrté kapitole řečeno, že díky své vnitřní energii nepodléhá vlivu nižší, hmotné přírody, a zůstává vždy na úrovni vyšší energie.

Slova vetti loka-maheśvaram vyjadřují nutnost vědět, že Pán Kṛṣṇa je svrchovaný vlastník planetárních soustav tohoto vesmíru. Existoval před stvořením a od svého stvoření se liší. Všichni polobozi byli stvořeni v tomto hmotném světě, ale o Kṛṣṇovi je řečeno, že není stvořen — proto se liší i od tak mocných polobohů, jakými jsou Brahmā a Śiva. A jelikož je stvořitelem Brahmy, Śivy a všech ostatních, je Nejvyšší Osobou vládnoucí všem planetám.

Śrī Kṛṣṇa se tedy liší od všeho stvořeného a každý, kdo Ho takto pozná, bude ihned osvobozen od všech reakcí za hříšné jednání. Živá bytost může znát Nejvyššího Pána jen tehdy, když je oproštěná od všech hříšných činností. A Bhagavad-gītā uvádí, že poznat Ho nelze jinak než oddanou službou.

Nesmíme se snažit chápat Kṛṣṇu jako lidskou bytost. Jak bylo uvedeno dříve, jedině hlupák Ho může považovat za člověka. Totéž je zde vyjádřeno znovu, jiným způsobem. Ten, kdo není hloupý, ale naopak natolik inteligentní, že dokáže pochopit přirozené postavení Boha, je vždy prostý všech hříchů a jejich následků.

Jak může být Kṛṣṇa nezrozený, když se o Něm ví, že je synem Devakī? To je rovněž vysvětleno, ve Śrīmad-Bhāgavatamu: Kṛṣṇa se nenarodil jako obyčejné dítě. Projevil se před Devakī a Vasudevou ve své původní podobě a pak se změnil v děťátko.

Vše, co je vykonáno pod vedením Kṛṣṇy, je transcendentální. Nemůže to být znečištěné hmotnými reakcemi, které mohou být příznivé nebo nepříznivé. Pojetí, že v hmotném světě jsou příznivé a nepříznivé věci, je v podstatě výplod mysli — zde není příznivé nic. Vše je nepříznivé, neboť nepříznivá je již samotná hmotná příroda. To, že je něco příznivé, si pouze představujeme. Skutečně příznivé mohou být pouze činnosti spojené s vědomím Kṛṣṇy, prováděné s úplnou oddaností a zaměstnaností ve službě. Jestliže tedy chceme, aby naše činnosti byly příznivé, měli bychom jednat pod vedením Nejvyššího Pána. Takové vedení poskytují autoritativní písma, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā, nebo pravý duchovní učitel. Ten je Pánovým zástupcem, a jím poskytované vedení je proto vedením, které poskytuje Pán. Duchovní učitel, světci a písma ukazují stejnou cestu. Pokyny z těchto tří zdrojů si navzájem neodporují. Vše, co je vykonáno pod takovým vedením, je prosté reakcí přicházejících za zbožné nebo bezbožné činy patřící k tomuto hmotnému světu. Transcendentální postoj oddaného při jeho činnostech je skutečným postojem zříkání se. To se nazývá sannyās. V prvním verši šesté kapitoly je uvedeno, že ten, kdo jedná z povinnosti — proto, že mu takové jednání uložil Nejvyšší Pán — a nehledá útočiště v plodech svých činností (anāśritaḥ karma-phalam), je tím, kdo se opravdu zříká. Každý, kdo jedná pod vedením Nejvyššího Pána, je skutečný sannyāsī či yogī; nikoliv ten, kdo se tak pouze obléká.