Sloka 17.28
aśraddhayā hutaṁ dattaṁ
tapas taptaṁ kṛtaṁ ca yat
asad ity ucyate pārtha
na ca tat pretya no iha
aśraddhayā — bez víry; hutam — obětované; dattam — darované; tapaḥ — askeze; taptam — podstoupená; kṛtam — prováděné; ca — také; yat — to, co; asat — neskutečné; iti — takto; ucyate — je řečeno, že je; pārtha — ó synu Pṛthy; na — nikdy; ca — také; tat — to; pretya — po smrti; na u — ani; iha — v tomto životě.
Každá oběť, dobročinnost nebo askeze vykonaná bez víry v Nejvyššího je pomíjivá, synu Pṛthy. Nazývá se asat a není užitečná ani pro tento život, ani pro příští.
Cokoliv postrádá transcendentální cíl – ať je to oběť, dobročinnost nebo askeze – je bezcenné. Tento verš proto takové činnosti zavrhuje. Všechno by se mělo dělat pro Nejvyššího, s vědomím Kṛṣṇy. Bez této víry a správného vedení nikdy ničeho nedosáhneme. Víru v Nejvyššího doporučují všechna védská písma. Konečným cílem při následování všech védských pokynů je poznat Kṛṣṇu. Nikdo nemůže být úspěšný, pokud se neřídí touto zásadou. Proto je nejlepší hned ze začátku jednat s vědomím Kṛṣṇy pod vedením pravého duchovního učitele. To je způsob, jak dosáhnout ve všem úspěchu.
V podmíněném stavu lidi přitahuje uctívání polobohů, duchů nebo Yakṣů, jako je Kuvera. Kvalita dobra je lepší než kvality vášně a nevědomosti, ale ten, kdo začne přímo rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, je vůči všem třem kvalitám hmotné přírody transcendentální. I když se dá jít cestou postupného rozvoje, nejlepší je se pomocí společnosti čistých oddaných rovnou zaměřit na vědomí Kṛṣṇy. To doporučuje tato kapitola. Úspěch na této cestě vyžaduje v první řadě najít pravého duchovního učitele a podstoupit průpravu pod jeho vedením. Pak může člověk získat víru v Nejvyššího. Když tato víra časem dozraje, nazývá se láska k Bohu, a ta je konečným cílem živých bytostí. Proto je důležité přímo začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. To je poselství sedmnácté kapitoly.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady k sedmnácté kapitole Śrīmad Bhagavad-gīty, pojednávající o druzích víry.