TEXT 30
dehī nityam avadhyo ’yaṁ
dehe sarvasya bhārata
tasmāt sarvāṇi bhūtāni
na tvaṁ śocitum arhasi
dehī — vlastník hmotného těla; nityam — věčně; avadhyaḥ — nemůže být zabit; ayam — tato duše; dehe — v těle; sarvasya — každého; bhārata — ó potomku Bharaty; tasmāt — proto; sarvāṇi — všechny; bhūtāni — živé bytosti (které se narodily); na — nikdy; tvam — ty; śocitum — naříkat; arhasi — měl bys.
Ó potomku Bharaty, to, co dlí v těle, nelze nikdy zabít. Nemusíš tedy truchlit pro žádnou živou bytost.
Tímto veršem Pán Kṛṣṇa uzavírá část, ve které učí o neměnné duši. Když tuto nesmrtelnou duši různými způsoby popisuje, prokazuje její věčnost a dočasnost těla. Arjuna jakožto kṣatriya by proto neměl zanechávat plnění své povinnosti ze strachu, že jeho děd a učitel — Bhīṣma a Droṇa — zahynou v boji. Podle Śrī Kṛṣṇy je třeba věřit, že existuje duše, která se liší od hmotného těla; a ne že nic takového jako duše není nebo že příznaky života se vyvíjejí na určitém stupni završení vývoje hmoty, který je výsledkem vzájemného působení chemických látek. Přestože je duše nesmrtelná, násilí se nedoporučuje, ale v době války — kdy je ho skutečně zapotřebí — se jeho použití připouští. Tato potřeba však musí být ospravedlněna schválením Pána, nikoliv rozmarem nějakého člověka.