TEXT 39

Slovo saṅkhyā podle védského slovníku Nirukti označuje podrobné popisy a sāṅkhya je filozofie, která podrobně popisuje skutečnou povahu duše. Yoga se zase týká ovládání smyslů. Arjunovo odmítnutí bojovat se zakládalo na smyslovém požitku. Zapomněl na svou prvořadou povinnost a chtěl upustit od boje, protože si myslel, že když nezabije své příbuzné a blízké, syny Dhṛtarāṣṭry, bude šťastnější, než kdyby si po jejich porážce užíval království. V obou případech bylo základním hlediskem uspokojení smyslů. Jak štěstí z porážky svých příbuzných, tak radost vidět je naživu se zakládají na vlastním smyslovém požitku i za cenu obětování moudrosti a povinnosti. Proto chtěl Kṛṣṇa Arjunovi vyložit, že když zabije tělo svého děda, nezabije samotnou duši. Vysvětlil mu, že všechny individuální osoby, včetně Pána samotného, jsou individuálními osobami věčně. Byly jimi v minulosti, jsou jimi v přítomnosti a budou jimi i v budoucnosti, protože jsme všichni věčně individuální duše. Pouze různě měníme své oděvy v podobě těl; individualitu si ve skutečnosti zachováváme i po vysvobození z pout v podobě hmotných šatů. Pán Kṛṣṇa velice názorně podal rozbor duše a těla. Takové názorné poznání duše a těla z různých úhlů pohledu je zde podle slovníku Nirukti nazváno sāṅkhya. Tato sāṅkhya nemá nic společného se sánkhjovou filozofií ateisty Kapily. Dávno před podvodníkem Kapilou vyložil filozofii sāṅkhyi ve Śrīmad-Bhāgavatamu pravý Pán Kapila, inkarnace Pána Kṛṣṇy, který s ní osvítil svou matku Devahūti. Jasně vysvětlil, že puruṣa, Nejvyšší Pán, je činný a tvoří tím, že pohlédne na prakṛti. To je uznáno ve Vedách a v Gītě. Popis ve Vedách udává, že Pán pohledem oplodnil prakṛti neboli přírodu nepatrnými individuálními dušemi. Všechny tyto individuální živé bytosti pracují v hmotném světě s cílem uspokojit smysly a okouzleny hmotnou energií si myslí, že jim patří všechen požitek. Tato mentalita se přenáší i do posledního stádia — osvobození — kdy chce být živá bytost totožná s Pánem. To je poslední léčka māyi, iluze smyslového požitku. Až po mnoha životech takového jednání zaměřeného na uspokojování smyslů se velká duše odevzdá Vāsudevovi, Pánu Kṛṣṇovi, a tak dosáhne cíle svého hledání základní pravdy.

Arjuna již přijal Kṛṣṇu za svého duchovního učitele tím, že se Mu odevzdal se slovy: śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam. Kṛṣṇa mu proto nyní vyloží, jak se jedná na úrovni buddhi-yogy neboli karma-yogy — jinými slovy, jak se vykonává oddaná služba pouze pro uspokojení smyslů Pána. Tato buddhi-yoga je v desátém verši desáté kapitoly jasně popsána jako přímé spojení s Pánem, jenž dlí v srdci každého v podobě Paramātmy. Takové spojení ovšem nelze navázat bez oddané služby. Úrovně buddhi-yogy tedy zvláštní milostí Pána dosáhne ten, kdo prokazuje oddanou, transcendentální láskyplnou službu Pánu neboli jedná vědom si Kṛṣṇy. Pán proto říká, že jedině těm, kteří Mu z transcendentální lásky neustále prokazují oddanou službu, poskytuje čisté poznání o láskyplné oddanosti. Takto Ho může oddaný snadno dosáhnout ve věčně blaženém království Boha.

Buddhi-yoga zmíněná v tomto verši je tedy oddaná služba Pánu a uvedené slovo sāṅkhya nemá nic společného s ateistickou sāṅkhya-yogou, kterou zavedl podvodník Kapila. Neměli bychom proto učinit mylný závěr, že sāṅkhya-yoga, o níž se zde hovoří, je nějak spojena s ateistickou sāṅkhyou. Ta v tehdejší době ani neměla žádný vliv, a Pán Kṛṣṇa by ani neměl zájem se o takové bezbožné filozofické spekulaci zmiňovat. Skutečnou sánkhjovou filozofii popisuje Pán Kapila ve Śrīmad-Bhāgavatamu, ale ani ta nemá s těmito verši nic společného. Zde sāṅkhya znamená analytický popis těla a duše. Pán Kṛṣṇa předložil analýzu duše, aby přivedl Arjunu k buddhi-yoze neboli bhakti-yoze. To znamená, že sāṅkhya Pána Kṛṣṇy a sāṅkhya Pána Kapily popisovaná v Bhāgavatamu se od sebe neliší — obě jsou bhakti-yogou. Pán Kṛṣṇa proto řekl, že jen méně inteligentní lidé dělají mezi sāṅkhya-yogou a bhakti-yogou rozdíl (sāṅkhya-yogau pṛthag bālāḥ pravadanti na paṇḍitāḥ).

Ateistická sāṅkhya-yoga samozřejmě nemá s bhakti-yogou nic společného, ale neinteligentní osoby přesto tvrdí, že o ní Bhagavad-gītā pojednává.

Je tedy třeba pochopit, že buddhi-yoga znamená jednání s vědomím Kṛṣṇy, ve stavu úplné blaženosti a poznání, jež provázejí oddanou službu. Ten, kdo pracuje pouze pro uspokojení Pána — bez ohledu na to, jak je tato práce obtížná — jedná podle zásad buddhi-yogy a vždy pociťuje transcendentální blaženost. Díky takovému transcendentálnímu zaměstnávání se dosahuje automaticky, milostí Pána, veškerého transcendentálního porozumění, a jeho osvobození je tedy úplné; nechce nabýt poznání nějakou další snahou. Je velký rozdíl mezi prací s vědomím Kṛṣṇy a prací s vidinou jejích plodů, zvláště pokud jde o uspokojování smyslů, kterým chce člověk dosáhnout rodinného či hmotného štěstí. Buddhi-yoga je tedy transcendentální úroveň práce.