Text 17
munayo vāta-vāsanāḥ
śramaṇā ūrdhva-manthinaḥ
brahmākhyaṁ dhāma te yānti
śāntāḥ sannyāsino ’malāḥ
munayaḥ – svĕtci; vāta-vāsanāḥ – nazí; śramaṇāḥ – kteří podstupují tvrdou tĕlesnou askezi; ūrdhva – pozvednuté; manthinaḥ – jejichž semeno; brahma- -ākhyam – známého jako Brahmaloka; dhāma – do sídla; te – oni; yānti – jdou; śāntāḥ – vyrovnaní na úrovni Brahmanu; sannyāsinaḥ – ti, kdo jsou ve stavu odříkání; amalāḥ – čistí.
„V oblasti známé jako Brahmaloka mohou žít nazí svĕtci a sannyāsī, kteří podstupují tvrdou tĕlesnou askezi, umí pozvednout semeno až do mozku a jsou zcela klidní na úrovni Brahmanu.“
Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.6.47). Slova vāta-vāsanāḥ se vztahují na potulné mnichy, kteří se nestarají o nic hmotného včetnĕ oblečení, ale zcela závisejí na přírodĕ. Tito mudrci si nezakrývají tĕlo ani bĕhem kruté zimy, ani za spalujícího horka. Snaží se nevyhýbat žádnému z tĕlesných utrpení a živí se jenom žebráním ode dveří ke dveřím. Nikdy nevypustí semeno, ať již vĕdomĕ, či nevĕdomky. Díky celibátu dokáží pozvednout své semeno až do mozku, čímž získávají velkou inteligenci a bystrou pamĕť. Jejich mysl není nikdy vyrušena nebo odvedena od rozjímání o Absolutní Pravdĕ ani nejsou nikdy znečištĕni touhou po hmotném požitku. Praktikováním askeze s tak přísnou sebekázní dosahují tito potulní mniši neutrálního stádia, jež je transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody, a splývají s neosobním Brahmanem.