Text 110

Védská literatura je považována za zdroj skutečného poznání, ale pokud ji nepřijímáme takovou, jaká je, budeme oklamáni. Bhagavad-gītā je například důležité védské písmo a vyučuje se již mnoho let. Protože ji však vykládali bezcharakterní darebáci, lidé z ní nezískali žádný prospĕch a nikdo nedospĕl k vĕdomí Kṛṣṇy. Nyní ovšem představujeme význam Bhagavad-gīty takový, jaký je, a tak si bĕhem čtyř až pĕti krátkých let začaly tisíce lidí po celém svĕtĕ být vĕdomy Kṛṣṇy. To je rozdíl mezi přímým a nepřímým vysvĕtlováním védské literatury. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto řekl: mukhya-vṛttye sei artha parama mahattva – „Učit přímý význam védské literatury, bez falešných komentářů, je slavné.“ Śrī Śaṅkarācārya dĕlal na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství kompromisy mezi ateismem a teismem, aby podvedl ateisty a přivedl je k teismu, a proto se naneštĕstí vzdal přímé metody védského poznání a snažil se předložit nepřímý význam. Za tímto účelem napsal svůj komentář k Vedānta-sūtře, známý jako Śārīraka-bhāṣya.

Nemĕli bychom proto Śārīraka-bhāṣyi přikládat velký význam. Chceme-li pochopit filosofii vedānty, musíme studovat Śrīmad-Bhāgavatam, jenž začíná slovy: oṁ namo bhagavate vāsudevāya, janmādy asya yato 'nvayād itarataś cārtheṣv abhijñaḥ sva-rāṭ – „Skládám uctivé poklony Pánu Śrī Kṛṣṇovi, synovi Vasudevy, který je Nejvyšší Všudypřítomnou Osobností Božství. Medituji o Nĕm, který je transcendentální realitou, původní příčinou všech příčin a z nĕhož vycházejí všechny projevené vesmíry, v nĕmž setrvávají a jímž jsou zničeny. Medituji o tomto vĕčnĕ zářícím Pánu, který si je přímo i nepřímo vĕdom všech projevů, a přesto je naprosto nezávislý.“ (Bhāg. 1.1.1) Śrīmad-Bhāgavatam je skutečným komentářem k Vedānta-sūtře. Přitahuje-li však nĕkoho Śārīraka-bhāṣya, komentář Śrī Śaṅkarācāryi, jeho duchovní život je bohužel ztracen.

Nĕkdo by se mohl ptát, proč Śaṅkarācārya takto podvedl lidi, když je inkarnací Pána Śivy? Odpovĕdí je, že to udĕlal na pokyn svého Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství. To je potvrzeno v Padma Purāṇĕ slovy samotného Pána Śivy:

„Māyāvādskā filosofie,“ řekl Pán Śiva své ženĕ Pārvatī, „je bezbožná (asac chāstra). Je to zakuklený buddhismus. Moje milá Pārvatī, v Kali-yuze přijímám podobu brāhmaṇy a tuto vymyšlenou māyāvādskou filosofii učím. Abych podvedl ateisty, popíši Nejvyšší Osobnost Božství jako nĕkoho, kdo nemá žádnou podobu a žádné vlastnosti. Také při výkladu vedānty použiji tu samou māyāvādskou filosofii, abych popřením osobní podoby Pána svedl celou populaci na cestu ateismu.“ V Śiva Purāṇĕ řekl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Pánu Śivovi:

„V Kali-yuze oklamej lidi tím, že předložíš smyšlené významy Véd, které je zmatou.“ To říkají Purāṇy.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí vysvĕtlení, že mukhya- -vṛtti („přímý význam“) je abhidhā-vṛtti čili význam, který můžeme ihned pochopit ze slovníkových definic, kdežto gauṇa-vṛtti („nepřímý význam“) je význam vymyšlený bez použití slovníku. Jeden politik například řekl, že slovo Kurukṣetra poukazuje na tĕlo, ale ve slovníku žádná taková definice není. Takovýto vymyšlený význam je tedy gauṇa-vṛtti, kdežto přímý význam nalezený ve slovníku je mukhya-vṛtti neboli abhidhā-vṛtti. To je rozdíl mezi tĕmito dvĕma významy. Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučuje, abychom se snažili védskou literaturu pochopit podle abhidhā-vṛtti, a gauṇa- -vṛtti zamítá. Nĕkdy ovšem může být védská literatura z nutnosti popsána podle lakṣaṇā-vṛtti nebo gauna-vṛtti, ale taková vysvĕtlení bychom nemĕli přijímat jako trvalé pravdy.

Zámĕrem pojednání v Upaniṣadách a Vedānta-sūtře je filosoficky prosadit osobní rys Absolutní Pravdy. Impersonalisté však, aby prosadili svoji filosofii, přijímají tato pojednání z hlediska lakṣaṇā-vṛtti neboli nepřímých významů. A tak místo aby byli tattva-vādī neboli hledači Absolutní Pravdy, stávají se māyāvādīmi neboli osobami ošálenými hmotnou energií. Když Śrī Viṣṇu Svāmī, jeden ze čtyř ācāryů vaiṣṇavské školy, napsal své pojednání o śuddhādvaita-vādĕ, māyāvādī jeho filosofii okamžitĕ využili k prosazování své advaita-vādy neboli kevalādvaita-vādy. Aby filosofii kevalādvaita- -vāda porazil, představil Śrī Rāmānujācārya svoji filosofii viśiṣṭādvaita-vāda a Śrī Madhvācārya představil svoji filosofii tattva-vāda, a obĕ jsou pro māyāvādī kamenem úrazu, protože jejich filosofii porážejí do posledního detailu. Studenti védské filosofie dobře vĕdí, jak mocnĕ popírá viśiṣṭādvaita-vāda Śrī Rāmānujācāryi a tattva-vāda Śrī Madhvācāryi neosobní māyāvādskou filosofii. Śrī Caitanya Mahāprabhu však přijímal filosofii vedānty na základĕ přímého významu, čímž māyāvādskou filosofii porazil okamžitĕ. V této souvislosti také podotkl, že každý, kdo následuje principy Śārīraka-bhāṣyi, je ztracen. To je potvrzeno v Padma Purāṇĕ, kde Pán Śiva říká Pārvatī:

„Moje drahá ženo, poslechni si mé vysvĕtlení toho, jak jsem šířil nevĕdomost pomocí filosofie māyāvādy. Dokonce i velký učenec poklesne, jakmile ji zaslechne. V této filosofii, která je pro bĕžné lidi zcela jistĕ velice nepříznivá, jsem překroutil skutečný význam Véd a pro osvobození od karmy jsem doporučil zanechat všech činností. V této filosofii māyāvādy jsem popsal jīvātmu a Paramātmu jako totožné.“ Jak tuto māyāvādskou filosofii odsoudil Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho následovníci, je uvedeno ve Śrī Caitanya-caritāmṛtĕ, Antya-līle, druhé kapitole, verších 94–99, kde Svarūpa Dāmodara Gosvāmī říká, že každý, kdo dychtí pochopit māyāvādskou filosofii, musí být považován za šílence. Obzvláštĕ to platí o vaiṣṇavovi, který čte Śārīraka-bhāṣyu a myslí si, že je totožný s Bohem. Māyāvādští filosofové představili svoje argumenty tak přitažlivým a kvĕtnatým jazykem, že poslouchání māyāvādské filosofie může nĕkdy ovlivnit mysl dokonce i mahā- -bhāgavaty neboli velice pokročilého oddaného. Skutečný vaiṣṇava však žádnou filosofii, která tvrdí, že Bůh a živé bytosti jsou jedno a totéž, nemůže tolerovat.