Text 95 - 96
ei tāṅra vākye āmi dṛḍha viśvāsa dhari’
nirantara kṛṣṇa-nāma saṅkīrtana kari
sei kṛṣṇa-nāma kabhu gāoyāya, nācāya
gāhi, nāci nāhi āmi āpana-icchāya
ei – tato; tāṅra – jeho (Mého duchovního mistra); vākye – ve slova; āmi – Já; dṛḍha – pevnou; viśvāsa – víru; dhari' – závisím; nirantara – vždy; kṛṣṇa-nāma – svatého jména Pána Kṛṣṇy; saṅkīrtana – zpívání; kari – pokračuji; sei – toto; kṛṣṇa-nāma – svaté jméno Pána Kṛṣṇy; kabhu – nĕkdy; gāoyāya – Mĕ rozezpívá; nācāya – Mĕ roztančí; gāhi – zpíváním; nāci – tančením; nāhi – ne; āmi – Já; āpana – svojí; icchāya – vůlí.
„Pevnĕ vĕřím tĕmto slovům svého duchovního mistra, a proto neustále zpívám svaté jméno Pána, o samotĕ i ve společnosti oddaných. Toto svaté jméno Pána Kṛṣṇy Mĕ nĕkdy rozezpívá a roztančí, a proto zpívám a tančím. Nemyslete si prosím, že to dĕlám úmyslnĕ, dĕje se to spontánnĕ.“
Ten, kdo není schopen vĕřit slovům svého duchovního mistra, ale jedná nezávisle, nebude nikdy zmocnĕn ke zpívání svatého jména Pána. Ve Védách (Śvetāśvatara Up. 6.23) je řečeno:
yasya deve parā bhaktir
yathā deve tathā gurau
tasyaite kathitā hy arthāḥ
prakāśante mahātmanaḥ
„Smysl veškerého védského poznání je automaticky vyjeven jen tĕm vznešeným duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního mistra.“ Tento védský pokyn je velice důležitý, a Śrī Caitanya Mahāprabhu ho podpořil svým vlastním chováním. S pevnou vírou ve slova svého duchovního učitele započal saṅkīrtanové hnutí, a podobnĕ i současné hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy bylo založeno s vírou ve slova našeho duchovního mistra. On chtĕl, aby se kázalo, my jsme v jeho slova vĕřili a snažili se je nĕjak naplnit, a tak je nyní toto hnutí úspĕšné všude po celém svĕtĕ. Víra ve slova duchovního mistra a v Nejvyšší Osobnost Božství je tedy tajemstvím úspĕchu. Nikdy se nestalo, že by Śrī Caitanya Mahāprabhu přestal následovat pokyny svého duchovního mistra a zanechal šíření saṅkīrtanového hnutí. Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī v čase svého odchodu nařídil všem svým žákům, aby svornĕ spolupracovali při šíření mise Caitanyi Mahāprabhua po celém svĕtĕ. Pozdĕji se však nĕkteří hloupí žáci s osobními zájmy přestali jeho pokyny řídit. Každý se chtĕl stát vedoucím mise, a tak se spolu přeli u soudů bez ohledu na pokyn duchovního mistra, čímž byla celá mise zmařena. Nejsme na to pyšní, ale pravdu je třeba vysvĕtlit. My jsme ve slova svého duchovního mistra vĕřili a začali jsme pokorným, až bezmocným způsobem, ale díky duchovní síle pokynu vyšší autority toto hnutí slaví úspĕchy.
Když Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu zpíval a tančil, bylo to vlivem energie blaženosti z duchovního svĕta. Śrī Caitanya Mahāprabhu nikdy nepovažoval svaté jméno Pána za hmotnou vibraci, a žádný čistý oddaný si také neplete zpívání Hare Kṛṣṇa mantry s nĕjakým hmotným hudebním vystoupením. Pán Caitanya se nikdy nesnažil stát pánem svatého jména, spíše nás učil, jak být jeho služebníky. Pokud nĕkdo nezná tajemství úspĕchu a zpívá svaté jméno Pána jen proto, aby se předvedl, možná tím zvýší svoje vymĕšování žluči, ale dokonalosti ve zpívání svatého jména nikdy nedosáhne. Śrī Caitanya Mahāprabhu se představoval takto: „Jsem velký hlupák a nevím, co je dobré a co špatné. Při své snaze pochopit skutečný význam Vedānta-sūtry jsem se nikdy neřídil výklady Śaṅkarovy sampradāyi nebo māyāvādských sannyāsīch. Z nelogických argumentů māyāvādských sannyāsīch mám velký strach. Myslím si proto, že nejsem povolaný vyjadřovat se k jejich vysvĕtlení Vedānta-sūtry. Pevnĕ vĕřím, že pouhé zpívání svatého jména Pána může odstranit veškerá mylná pojetí hmotného svĕta. Vĕřím také tomu, že pouhým zpíváním svatého jména Pána lze dosáhnout Pánových lotosových nohou. V tomto vĕku hádek a neshod je zpívání svatých jmen jediným prostředkem vysvobození se ze spárů hmoty.
Zpíváním svatého jména,“ pokračoval Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, „jsem témĕř zešílel. Poté, co jsem se vyptával svého duchovního mistra, jsem však dospĕl k závĕru, že než se snažit o úspĕchy v oblasti čtyř principů, neboli zbožnosti (dharma), ekonomického rozvoje (artha), uspokojení smyslů (kāma) a osvobození (mokṣa), je lepší nĕjak rozvinout transcendentální lásku k Bohu. To je nejvĕtší úspĕch v životĕ. Ten, kdo lásky k Bohu dosáhl, zpívá a tančí z přirozeného nutkání a nestará se o veřejnost.“ Toto životní stádium se nazývá bhāgavata-jīvana neboli život oddaného.
Śrī Caitanya Mahāprabhu pokračoval: „Nikdy jsem nezpíval ani netančil proto, abych se umĕle předvádĕl. Tančím a zpívám proto, že pevnĕ vĕřím ve slova svého duchovního mistra. I když se māyāvādským sannyāsīm toto zpívání a tančení nelíbí, na jeho pokyn v nĕm pokračuji. Je tedy třeba si uvĕdomit, že Já si za tyto činnosti zasluhuji pramalé uznání, protože jsou vykonávány spontánnĕ milostí Nejvyšší Osobnosti Božství.“