Text 10

V současné dobĕ se témĕř každý zabývá nĕjakým druhem plodonosné činnosti. Ti, kteří touží získat hmotný zisk prací, se nazývají karmī neboli lidé toužící po plodech své práce. Všechny živé bytosti v hmotném svĕtĕ podléhají vlivu māyi. Popisuje to Viṣṇu Purāṇa (6.7.61):

Mudrci rozdĕlili energii Nejvyšší Osobnosti Božství do tří skupin – duchovní energie, okrajová energie a hmotná energie. Hmotná energie se považuje za energii třetího řádu (tṛtīyā śaktiḥ). Živé bytosti podléhající hmotné energii se nĕkdy jako psi a prasata tvrdĕ namáhají pro pouhé uspokojení smyslů. V tomto životĕ nebo po vykonání zbožných činností v příštím začnou však nĕkteré karmī silnĕ přitahovat různé druhy obĕtí popsaných ve Vedách. Díky svým zbožným zásluhám jsou povýšeni na nebeské planety. Ti, kteří provádĕjí obĕti přesnĕ podle védských příkazů, jsou ve skutečnosti povýšeni na Mĕsíc a na planety nad Mĕsícem. O tom se zmiňuje Bhagavad-gītā (9.21), kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti: po vyčerpání výsledků svých takzvaných zbožných činností se opĕt vracejí na Zemi, která se nazývá martya-loka, místo smrti. Tito lidé sice mohou být za své zbožné činnosti povýšeni na nebeské planety a užívat si zde života po mnoho tisíc let, ale přesto se musí vrátit na tuto planetu, až se vyčerpají výsledky jejich zbožných činností.

To je postavení všech karmīch, včetnĕ tĕch, kteří jednají zbožnĕ a tĕch, kteří jednají bezbožnĕ. Na této planetĕ najdeme mnoho obchodníků, politiků a jiných, které zajímá pouhé hmotné štĕstí. Snaží se vydĕlat peníze jakýmikoliv prostředky a neberou v úvahu, zda jsou zbožné nebo bezbožné. Nazývají se karmī neboli hrubí materialisté. Nĕkteří z karmīch jsou vikarmī – lidé, kteří se ve svém jednání neřídí védským poznáním. Ti, kteří jednají na základĕ védského poznání, provádĕjí obĕti pro uspokojení Pána Viṣṇua a aby od Nĕho dostávali požehnání. Tímto způsobem jsou povýšeni na vyšší planetární soustavy. Tito karmī jsou nadřazeni vikarmīm, protože důvĕřují příkazům Ved a jsou jistĕ drazí Kṛṣṇovi. V Bhagavad-gītĕ (4.11) Kṛṣṇa říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. „Každého odmĕňuji podle toho, jak se Mi odevzdává.“ Kṛṣṇa je tak laskavý, že plní touhy karmīch i jñānīch, o bhaktech nemluvĕ. Karmī jsou nĕkdy povýšeni na vyšší planetární soustavy, ale dokud lpí na plodonosných činnostech, musí po smrti přijmout nová hmotná tĕla. Když človĕk jedná zbožnĕ, může získat nové tĕlo mezi polobohy ve vyšších planetárních soustavách nebo může dosáhnout jiného postavení, ve kterém si může užívat vyšší úrovnĕ hmotného štĕstí. Naproti tomu ti, kdo jednají bezbožnĕ, jsou degradováni a narodí se jako zvířata, stromy a rostliny. Učení svĕtci proto neoceňují lidi pracující pro plody své práce, kteří se nestarají o védské příkazy (vikarmī). Ve Śrīmad Bhāgavatamu je uvedeno (5.5.4):

„Když nĕkdo považuje smyslový požitek za životní cíl, pak nepochybnĕ zešílí touhou po materialistickém životĕ a začne páchat všemožné hříšné činnosti. Neví, že již za své minulé hříšné jednání získal tĕlo, které – třebaže je dočasné – je příčinou jeho utrpení. Živá bytost ve skutečnosti nemá mít hmotné tĕlo, ale dostává ho pro smyslový požitek. Proto si myslím, že inteligentnímu človĕku nepřísluší znovu se zaplétat do činností zamĕřených na uspokojování smyslů, za nĕž neustále dostává jedno hmotné tĕlo za druhým.“ Účelem lidského života je dostat se z podmínek trojího utrpení, které jsou průvodním jevem hmotné existence. Lidé toužící po plodech své práce naneštĕstí šílí po vydĕlávání penĕz a zařizování si pomíjivého hmotného pohodlí jakýmikoliv způsoby a tak riskují, že budou degradováni do nižších živočišných druhů. Materialisté pošetile plánují, jak být šťastní v hmotném svĕtĕ. Nezastaví se, aby uvážili, že se dožijí jen určitého počtu let, které z velké části musí strávit vydĕláváním penĕz pro uspokojování smyslů. Tyto činnosti končí smrtí. Materialisté neberou v úvahu, že po opuštĕní tĕla se mohou narodit v tĕlech nízkých zvířat, rostlin nebo stromů. Všechny jejich činnosti se pouze příčí naplnĕní smyslu života. Nejenže se narodí nevĕdomí, ale také na úrovni nevĕdomosti jednají a myslí si, že získávají hmotný užitek v podobĕ mrakodrapů, velkých aut, váženého postavení a tak dále. Netuší, že v příštím životĕ budou degradováni, a že všechny jejich činnosti slouží pouze jako parābhava, jejich porážka. To je výrok Śrīmad Bhāgavatamu (5.5.5): parābhavas tāvad abodha-jātaḥ.

Človĕk by mĕl proto dychtit porozumĕt nauce o duši (ātma-tattva). Dokud se nedostane na úroveň ātma-tattva, na které rozumí, že je duše a ne tĕlo, zůstane na úrovni nevĕdomosti. Z tisíců a dokonce miliónů nevĕdomých lidí, kteří ztrácejí svůj čas pouhým uspokojováním smyslů, se jeden může dostat na úroveň poznání a porozumĕt vyšším hodnotám života. Tento človĕk se nazývá jñānī. Ví, že plodonosné činnosti ho budou poutat k hmotné existenci a zapříčiní jeho převtĕlování z jednoho druhu tĕla do druhého. Ve Śrīmad Bhāgavatamu je termínem śarīra-bandha (poután k tĕlesné existenci) naznačeno, že dokud si človĕk udržuje jakékoliv pojetí smyslového požitku, jeho mysl bude pohroužena v karmĕ, plodonosné činnosti, a to ho přinutí převtĕlovat se z jednoho tĕla do druhého.

Jñānī se tedy považuje za nadřazeného karmīmu, protože se alespoň vyhýbá slepým činnostem smyslového požitku. To je výrok Nejvyšší Osobnosti Božství. Jñānī sice může být osvobozen od nevĕdomosti karmīch, ale dokud nepokročí na úroveň oddané služby, stále se považuje za nevĕdomého (avidyā). I když človĕk může být přijímán jako jñānī neboli pokročilý v poznání, jeho poznání se považuje za nečisté, protože nemá informace o oddané službĕ a zanedbává přímé uctívání lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Když se jñānī zapojí do oddané služby, velmi rychle získá postavení nadřazenĕjší obyčejnému jñānīmu. Je popsán jako jñāna-vimukta-bhakti-parama. Jak se jñānī zapojí do oddané služby, je uvedeno v Bhagavad-gītĕ (7.19), kde Kṛṣṇa říká:

„Ten, kdo má opravdu poznání – po mnoha zrozeních a smrtích – se Mi odevzdá, když ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírnĕ vzácná.“ Človĕk je moudrý, když se odevzdá lotosovým nohám Kṛṣṇy, ale takový mahātmā, velká duše, je velmi vzácný.

Poté, co se človĕk zapojí do oddané služby podle usmĕrňujících zásad, může se dostat na úroveň spontánní lásky k Bohu díky následování ve stopách velkých oddaných jako jsou Nārada, Sanaka a Sanātana. Nejvyšší Osobnost Božství ho pak uznává jako nadřazeného. Oddaní, kteří vyvinuli lásku k Bohu, jsou jistĕ ve vznešeném postavení.

Ze všech tĕchto oddaných jsou gopī uznány za nejvznešenĕjší, protože neznají nic jiného než uspokojování Kṛṣṇy. Gopī od Kṛṣṇy ani neočekávají žádnou odplatu. Kṛṣṇa jim nĕkdy přivodí velké utrpení tím, že se od nich odloučí. Ony však přesto na Kṛṣṇu nemohou zapomenout. Gopī velmi zarmoutilo, když Kṛṣṇa odjel z Vṛndāvanu do Mathury, a strávily zbytek svých životů naříkáním v odloučení od Kṛṣṇy. To znamená, že v určitém smyslu od Kṛṣṇy ve skutečnosti nikdy odloučeny nebyly. Mezi myšlením na Kṛṣṇu a stýkáním se s Ním není rozdíl. Vipralambha-sevā, myšlení na Kṛṣṇu v odloučení, jak to dĕlal Śrī Caitanya Mahāprabhu, je daleko lepší než přímá služba Kṛṣṇovi. Ze všech oddaných, kteří vyvinuli ryzí oddanou lásku ke Kṛṣṇovi, jsou gopī nejvznešenĕjší a mezi nimi je nejvznešenĕjší Śrīmatī Rādhārāṇī. Nikdo nepředčí oddanou službu Śrīmatī Rādhārāṇī. Dokonce ani Kṛṣṇa nemůže porozumĕt postoji Śrīmatī Rādhārāṇī, a proto přijal Její postavení a zjevil se jako Śrī Caitanya Mahāprabhu, aby porozumĕl Jejím transcendentálním pocitům.

Śrīla Rūpa Gosvāmī takto postupnĕ dospĕl k závĕru, že Śrīmatī Rādhārāṇī je Kṛṣṇova nejvznešenĕjší oddaná a Její kuṇḍ, jezírko, Śrī Rādhākuṇḍ, je nejvznešenĕjší místo. Potvrzuje to Laghu-bhāgavatāmṛta [Padma Purāṇa] (Uttara-khaṇḍa 1.45) citovaná v Caitanya-caritāmṛtĕ:

„Místo, kde se Śrīmatī Rādhārāṇī koupe (Rādhākuṇḍ), je Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi (Viṣṇuovi) stejnĕ drahé jako Śrīmatī Rādhārāṇī samotná. Mezi všemi gopīmi stojí nejvýše jako Kṛṣṇova nejmilovanĕjší.“

Každý, kdo se zajímá o vĕdomí Kṛṣṇy, by se proto mĕl nakonec uchýlit k Rādhākuṇḍu a vĕnovat tam celý svůj život oddané službĕ. To je závĕr Rūpy Gosvāmīho v desátém verši Upadeśāmṛty.