Kapitola 8.

„Činy Mĕ neovlivňují a ani netoužím po jejich plodech. Ten, kdo chápe tuto pravdu o Mnĕ, se nezaplete do následků činů.“ (Bg.    4.14)

Celý hmotný svĕt je poután karmou. Všichni víme o existenci mikrobů a virů, kterých žijí milióny na ploše jednoho milimetru. V Brahma-sanhitĕ je uvedeno že všichni    —    počínaje mikrobem, který se nazývá indra-gopa, až po Indru, krále nebeských planet    —    jsou podřízeni zákonům karmy, následkům hmotných činů. Všichni jsme nuceni buď trpĕt a nebo se tĕšit z plodů svých činů, ať dobrých či zlých. Dokud jsme poutáni k hmotným tĕlům, nevyhneme se tĕmto následkům v podobĕ utrpení nebo radosti.

Podle zákonů přírody je živé bytosti poskytováno hmotné tĕlo k utrpení či k požitku. Různé druhy tĕl jsou přidĕlovány k různým účelům. Tĕlo tygra je stvořeno k zabíjení a žraní syrového masa. Podobnĕ jsou prasata stvořena tak, že mohou požírat výkaly. A lidské bytosti mají zuby uzpůsobené k jedení zeleniny a ovoce. Všechna tĕla jsou vytvořena podle činů vykonaných živými bytostmi v předešlých životech. Svá příští tĕla si připravujeme podle toho, jak jednáme nyní, ale v dříve citovaném verši Šrí Kršna naznačuje, že ten, kdo pochopí transcendentální povahu Jeho činů, se osvobodí od následků svého jednání. Naše činy by mĕly být takové povahy, aby nás opĕt nezaplétaly do tohoto hmotného svĕta. To můžeme uskutečnit, získáme-li vĕdomí Kršny    —    studováním Kršny, poznáváním transcendentální povahy Jeho činů a porozumĕním Jeho chování v hmotném i duchovním svĕtĕ.

Sestupuje-li Kršna na tuto Zemi, není jako my; je zcela transcendentální. My toužíme po plodech své práce, avšak Kršna po ničem takovém netouží a Jeho činy nepřinášejí následky. Kršna netouží po plodonosných činnostech (na me karma-phale spṛhā). Začneme-li obchodovat, dĕláme si nadĕje na zisk a doufáme, že si pak koupíme vĕci pro náš požitek. Kdykoliv podmínĕné duše nĕco dĕlají, stojí za tím touha užívat si. Ale Kršna nemá, po čem by toužil. Je Nejvyšší Osobností Božství a je úplný v každém ohledu. Když Kršna sestoupil na tuto Zemi, mĕl mnoho dívek a 16    000 manželek. Nĕkteří lidé z toho usuzují, že byl velice smyslný. To je však omyl.

Mĕli bychom pochopit význam vztahů ke Kršnovi. V tomto hmotném svĕtĕ žijeme v mnoha vztazích jako otec, matka, žena či manžel. Všechny vztahy, které tu najdeme, jsou jen zvráceným odrazem vztahu s Nejvyšším Pánem. Vše, co se nachází v hmotném svĕtĕ, pochází z Absolutní Pravdy a je zvráceným odrazem v čase. Všechny vztahy, které máme ke Kršnovi, přetrvávají. Máme-li k Nĕmu přátelský vztah, je to přátelství vĕčné a pokračuje život za životem. Přátelství v hmotném svĕtĕ však trvá jen nĕkolik let, než se poruší, a proto se mu říká zvrácené a dočasné nebo neskutečné. Uzavřeme-li přátelství s Kršnou, nikdy neskončí, přijmeme-li Kršnu za svého pána, nebudeme nikdy ošizeni. Milujeme-li Kršnu jako vlastního syna, nikdy nám neumře. A zamilujeme-li se do Kršny jako do svého milence, bude tím nejlepším ze všech a nikdy se neodloučíme. Protože Kršna je Svrchovaný Pán, je nekonečný a má nekonečnĕ mnoho oddaných. Nĕkteří se Ho snaží milovat jako milence nebo manžela a Kršna pak tyto role přijímá. Jakkoliv se na Kršnu obrátíme, tak nás přijme, což říká v Bhagavad-gítĕ:

„Všechny odmĕňuji podle toho, jak se Mnĕ odevzdávají. Všichni v každém ohledu kráčejí Mou cestou, ó synu Prthy.“ (Bg.    4.11)

Pasačky krav, gópí, Kršnovy přítelkynĕ, se ve svých minulých životech podrobily tĕžkému pokání, aby Kršnu mohly získat za svého muže. Ve Šrímad-Bhágavatamu Šukadéva Gósvámí říká, že chlapci, kteří si hráli s Kršnou, také vykonali ve svých minulých životech obrovská pokání a odříkání, aby si s Ním mohli hrát. Kršnovi přátelé, společníci a manželky tedy nejsou obyčejné živé bytosti. Jelikož o vĕdomí Kršny nic nevíme, pokládáme Jeho činnosti za bezvýznamné, lehkovážné, ale ve skutečnosti jsou vznešené. Získáme-li vĕdomí Kršny, vyplní se nám všechno, po čem skutečnĕ toužíme.

Kršna nepotřebuje žádného přítele, který by si s Ním hrál, ani netouží po jediné ženĕ. My se oženíme, abychom naplnili svoji touhu, avšak Kršna je naprosto dokonalý sám v sobĕ (pūrṇam). Chudák si může přát mít v bance tisíce dolarů, ale boháč, který vlastní milióny, po tom netouží. Je-li Kršna Nejvyšší Osobnost Božství, po čem by toužil? On vyplňuje touhy ostatních. Človĕk míní a Bůh mĕní. Kdyby Kršna po nĕčem toužil, byl by nedokonalý, protože by se Mu nĕčeho nedostávalo. Proto říká, že po ničem netouží. Je Jógéšvara neboli Pán všech jógínů a všechno, čeho se Mu zachce, se okamžitĕ vyplní. O nĕjaké touze nemůže být ani řeči. Stane se manželem, milencem nebo přítelem jen proto, aby uspokojil přání svých oddaných. Přijmeme-li Kršnu za přítele, pána, syna či milence, nebudeme nikdy zklamáni. Každá živá bytost má svůj zvláštní vztah ke Kršnovi, avšak nyní je tento vztah zakrytý. S pokrokem ve vĕdomí Kršny se postupnĕ projeví.

Třebaže Nejvyšší Pán je úplný a není nucen nic vykonávat, jedná, aby šel příkladem. Není poután ke svým činům v hmotném svĕtĕ a ten, kdo to pozná, se rovnĕž osvobodí z následků činů.

„S tímto vĕdomím jednaly v dávných dobách všechny vysvobozené duše a tak dosáhly spasení. Proto bys mĕl konat svou povinnost a následovat jejich příkladu.“ (Bg.    4.15)

Ve vĕdomí Kršny je potřeba následovat ve stopách velkých áčárjů, kteří dosáhli úspĕchu v duchovním životĕ. Ten, kdo jedná podle příkladu velkých áčárjů, mudrců, oddaných a osvícených králů, kteří ve svých životech provádĕli karma-jógu, se také osvobodí.

Na Kuruovském bitevním poli se Ardžuna velice obával toho, že se zaplete do svých činů, zúčastní-li se bitvy. Proto ho Kršna ujišťuje, že se nemůže zaplést, bude-li bojovat pro Nĕho.

„Dokonce i moudří jsou zmateni, když mají rozhodnout, co je čin a co nečin. Vyložím ti nyní, co je čin, a až to poznáš, budeš osvobozen od všech hříchů.“ (Bg.    4.16)

Lidé jsou skutečnĕ zmateni, pokud se týká toho, co je čin (karma) a co nečin (akarma). Kršna zde naznačuje, že dokonce i velcí učenci a mudrci (kavayaḥ) jsou v rozpacích ohlednĕ činů. Je potřeba vĕdĕt, které činnosti jsou oprávnĕné a které ne, které jsou správné a které ne, které jsou zakázané a které nejsou. Pochopíme-li zákon činů, můžeme se vymanit z hmotného otroctví. Proto je nezbytné vĕdĕt, jak jednat takovým způsobem, abychom po opuštĕní tohoto hmotného tĕla již nebyli donuceni přijmout další, ale mohli být volní a vstoupit do duchovního nebe. O povaze správného činu se Kršna jasnĕ zmiňuje v poslední sloce jedenácté kapitoly Bhagavad-gíty:

„Můj milý Ardžuno, kdo Mi slouží s čistou oddaností, kdo je prost mentální spekulace a poskvrny dřívĕjších činů a je přátelský ke všem živým bytostem, ten ke Mnĕ určitĕ dospĕje.“ (Bg.     11.55)

Tato sloka postačuje k pochopení podstaty Bhagavad-gíty. Máme se zamĕstnat „prací pro Mĕ“. Jaká je to práce? To je naznačeno v posledním pokynu Bhagavad-gíty, ve kterém Šrí Kršna radí Ardžunovi, aby se Mu odevzdal (Bg.    18.66).

Ardžunův příklad nás učí, že bychom mĕli vykonávat pouze ty činy, které Kršna doporučuje. To je posláním lidského života, ale my to nevíme. Kvůli nevĕdomosti se zabýváme tolika různými činnostmi, které jsou spojené s tĕlesným, neboli hmotným pojetím života. Kršna chce, aby Ardžuna bojoval, a třebaže se Ardžunovi válčit nechtĕlo, bojoval, protože si to Kršna přál. Musíme se naučit následovat takového příkladu.

Kršna byl osobnĕ s Ardžunou a říkal mu, co má dĕlat. Co však my? Šrí Kršna osobnĕ radil Ardžunovi, aby jednal takovým způsobem, ale z toho nesmíme usuzovat, že nestojí-li Kršna osobnĕ před námi, nechává nás bez pokynů, jak jednat. Pokyny zde jistĕ jsou. V poslední kapitole Bhagavad-gíty je vysvĕtleno, co je pravá činnost, kterou máme vykonávat:

„Pro toho, kdo toto nejvyšší tajemství zvĕstuje oddaným, je oddaná služba zaručena a nakonec ke Mnĕ bezpochyby dospĕje. Na tomto svĕtĕ není žádného služebníka, který by Mnĕ byl dražší než on a ani Mnĕ nikdo nikdy dražší nebude.“ (Bg.     18.68  –  69)

Proto je naší povinností kázat učení Bhagavad-gíty a probouzet v lidech vĕdomí Kršny. Lidé ve skutečnosti trpí z nedostatku vĕdomí Kršny. Mĕli bychom se zcela vĕnovat rozšiřování vĕdy o Kršnovi k prospĕchu celého lidstva. Šrí Čaitanja Maháprabhu přichází s tímto poselstvím    —    učením vĕdomí Kršny a říká, že za duchovního mistra by mĕl být považován ten, kdo šíří a vyučuje vĕdomí Kršny bez ohledu na jeho postavení. Bhagavad-gítá a Šrímad-Bhágavatam jsou plné informací, jak se stát vĕdomými si Kršny. Šrí Čaitanja Maháprabhu doporučuje tyto dvĕ knihy a žádá všechny lidi ze všech koutů svĕta, aby tuto nauku o Kršnovi šířili v každém mĕstĕ a každé vesnici. Šrí Čaitanja Maháprabhu je samotný Kršna a my bychom to mĕli chápat jako Kršnovo znamení, jak máme jednat. Bhagavad-gítu musíme pečlivĕ předkládat takovou, jaká je, tedy bez osobních interpretací a motivací. Nĕkteří lidé přicházejí s různými výklady Bhagavad-gíty, avšak my bychom její slova mĕli předkládat tak, jak je vyslovil Šrí Kršna.

Človĕk, který pracuje pro Kršnu, může vypadat stejnĕ jako každý druhý v hmotném svĕtĕ, ale to je jen zdání. Ardžuna možná bojoval jako obyčejný válečník, ale jelikož bojoval s vĕdomím Kršny, byl oproštĕn od pout svých činů. Jeho činy nebyly ani trochu hmotné, třebaže to tak vypadalo. Jakýkoliv čin nařízený Kršnou    —    a nezáleží na tom, jaký    —    nepřináší následky. Válka jistĕ není příjemná záležitost, avšak nĕkdy, jako v případĕ bitvy na Kuruovském poli, je naprosto nutná. Na druhé stranĕ můžeme vykonávat čin, který může být v očích celého svĕta nesobecký či lidumilný, a přesto můžeme být poutáni k materiálním činnostem. Čin sám o sobĕ tedy není tak důležitý, důležité je vĕdomí, se kterým je provádĕn.

„Je tĕžké porozumĕt složitosti činu. Proto je třeba dobře vĕdĕt, co je čin, co je zakázaný čin a co je nečin.“ (Bg.    4.17)

Působení karmy je složité; proto musíme pochopit rozdíl mezi karmou, akarmou a vikarmou. Zapojíme-li se jednoduše do uvĕdomování si Kršny, vše nám bude jasné. Jinak se budeme muset stále rozhodovat mezi tím, co bychom mĕli udĕlat a co ne, abychom se nezapletli. Porušíme-li v bĕžném životĕ nevĕdomky nĕjaký zákon, musíme nést následky. Podobnĕ i zákony přírody jsou velice přísné a nepřijímají žádnou omluvu. To, že oheň pálí, je přírodní zákon, a jestliže si do nĕho sáhne dítĕ, popálí se i přes svoji neznalost a nevinnost. Musíme velice pozornĕ usmĕrnit své jednání, neboť jinak nás přísné zákony přírody připoutají k utrpení. Proto je nutné porozumĕt, jaký čin vykonávat, a jakému se vyhnout.

Slovo karma poukazuje na předepsané povinnosti. Slovo vikarma označuje činy, které jsou v rozporu s předepsanými povinnostmi, a slovo akarma je jednání bez jakýchkoliv následků. Při vykonávání akarmických činů se může zdát, že nĕjaké následky přicházejí, avšak ve skutečnosti tomu tak není. Pracujeme-li pod vedením Kršny, nepřináší taková práce žádné následky. Jestliže si usmyslíme nĕkoho zabít, vystavujeme se trestu smrti od vlády státu. Náš čin je v takovém případĕ vikarma, neboť je v rozporu s dovolenými činy. Ale když nás vláda odvelí do války a my v boji nĕkoho zastřelíme, netrpíme za to, a to se nazývá akarma. V prvním případĕ jednáme podle svého vlastního rozmaru a ve druhém jednáme podle příkazu vlády. Stejnĕ tak, jednáme-li podle Kršnových pokynů, nazývají se naše vykonané činy akarma, neboť takový druh činnosti nepřináší žádné následky.

„Ten, kdo nečin vidí v činu a čin v nečinu, je moudrý mezi lidmi a ačkoliv vykonává různé činy, nachází se v transcendentálním stavu.“ (Bg.    4.18)

Človĕk, který skutečnĕ vidí, že i nĕkteré činy nepřinášejí žádné karmické reakce a rozumí podstatĕ akarmy, vidí vĕci v pravém svĕtle. Slovo akarmaṇi poukazuje na toho, kdo se pokouší zbavit následků karmy. Vykonává-li činy s vĕdomím Kršny, osvobodí se, třebaže koná různé činy. Ardžuna bojoval na Kuruovském bitevním poli a stejnĕ tak válčili i Durjódhanovi stoupenci. Mĕli bychom rozpoznat, proč byl Ardžuna oproštĕn od hmotných následků, zatímco Durjódhana nebyl. Obĕ strany se zúčastnili bitvy, ale Ardžuna není poután následky, protože bojuje podle pokynů Kršny. Uvidíme-li nĕkoho, kdo jedná s vĕdomím Kršny, mĕli bychom vĕdĕt, že jeho čin nenese žádné zpĕtné reakce. Kdo to rozpozná a pochopí povahu takových činů, je považován za velice inteligentního (sa buddhimān). Nesmíme se tolik dívat, co človĕk dĕlá, ale hlavnĕ pochopit, proč to dĕlá. To je celé tajemství.

Ardžunu jistĕ na bojišti čekaly nepříjemné záležitosti, ale jelikož jednal s vĕdomím Kršny, netrpĕl žádnými následky. Můžeme vykonávat různé činnosti, které považujeme za dobré, ale pokud je neprovádíme s vĕdomím Kršny, musíme za nĕ trpĕt následky. Když se Ardžuna nejprve rozhodl nebojovat, mohlo to z hmotného hlediska vypadat velice šlechetnĕ, ale z duchovního hlediska to bylo nesprávné. Provádíme-li zbožné skutky, obdržíme jisté výsledky. Můžeme se narodit ve vznešené rodinĕ, v rodinĕ bráhmanů či zámožných lidí, můžeme se stát velice bohatými nebo vzdĕlanými, a nebo se narodíme velice krásní. Chováme-li se bezbožnĕ, pak je naopak možné, že se narodíme v nízké rodinĕ či v říši zvířat, nebo budeme negramotní a hloupí, nebo se narodíme oškliví. I když budeme vykonávat velice zbožné skutky a dobře se narodíme, stále budeme vystaveni nesmlouvavým zákonům akce a reakce. Naším předním zájmem by mĕlo být, kterak vyváznout ze zákonů hmotného svĕta. Nepochopíme-li to, budeme přitahováni bohatstvím, vznešenou rodinou, vysokým vzdĕláním nebo krásným tĕlem. Musíme si uvĕdomit, že přes všechny tyto příležitosti hmotného svĕta nejsme osvobozeni od zrození, stáří, nemocí a smrti. Aby nás toho Šrí Kršna uchránil, varuje v Bhagavad-gítĕ:

„Všechny planety v hmotném svĕtĕ, Brahmalókou počínaje a nejnižší planetou konče, jsou místa opakovaných zrození a smrtí.“ (Bg.    8.16)

I na Brahmalóce, nejvyšší planetĕ hmotného vesmíru, se opakují rození a smrti. Mĕli bychom se vydat na Kršnovu planetu, abychom se z nich vymanili. Může být příjemné stát se boháčem nebo krásným človĕkem, jenomže jak dlouho to může trvat? Není to náš vĕčný život. Vzdĕlaní, bohatí a krásní můžeme zůstat padesát, šedesát nebo nanejvýš sto let, avšak pravý život netrvá padesát, sto, tisíc, ani milión let. Jsme vĕční a mĕli bychom dosáhnout vĕčného života. To, že jsme tak zatím neučinili, je celý náš problém. Vše můžeme vyřešit, získáme-li vĕdomí Kršny.

Jestliže hmotné tĕlo opustíme s vĕdomím Kršny, nebudeme se muset vracet zpátky do hmotného svĕta. Cílem je zbavit se naprosto této materiální existence. Nemá smysl zlepšovat si své postavení v hmotném svĕtĕ. Ve vĕzení si nĕkdo může přát vylepšit si své postavení, stát se nejlepším vĕznĕm a dostat se do první nápravné skupiny, ale žádného rozumného človĕka to neuspokojí. Touží být z vĕznice propuštĕn zcela. V hmotném svĕtĕ jsou nĕkteří z nás vĕzňové první, druhé a třetí nápravné skupiny, ale i tak jsme všichni vĕzni. Pravé poznání nespočívá v pouhém přijetí doktorátu a jiných titulů, nýbrž v pochopení tĕchto základních otázek existence.

„Človĕk, jehož veškeré snažení je prosté žádostí po smyslovém požitku, vlastní dokonalé poznání. Mudrci říkají, že jeho plodnou činnost spálil oheň dokonalého poznání.“ (Bg.    4.19)

Slovo paṇḍitam znamená „učený“ a budhāḥ jsou „ti, kdo vĕdí“, mudrci. V desáté kapitole Bhagavad-gíty také nalézáme slovo budhāḥ ve verši budhā bhāva-samanvitāḥ (Bg.    10.8). Podle Bhagavad-gíty se mudrcem nemůžeme stát pouhým studiem na univerzitĕ. Bhagavad-gítá říká, že moudrý je ten, kdo na všechno dokáže nazírat stejnĕ:

„Díky správnému poznání spatřují moudří v učeném a pokorném bráhmanu, krávĕ, slonu, psu a pojídači psů (bezkastovním) jedno a totéž.“ (Bg.    5.18)

Podle védského společenství je v Indii vzdĕlaný bráhman považován za nejvyššího v lidské společnosti. Paṇḍita, který je moudrý a vznešený, vidí takového bráhmana na stejné úrovni jako psa nebo bezkastovního, který pojídá psy. Jinými slovy, nerozlišuje mezi vyšším a nižším. Znamená to snad, že vzdĕlaný bráhman není o nic lepší než pes? Samozřejmĕ, že je lepší, ale pandita je spatřuje jako jedno a totéž, ponĕvadž nehledí na kůži, ale na duši. Človĕk, který se naučil umĕní spatřovat v každé živé bytosti stejnou duchovní podstatu, může být považován za panditu, protože každá živá bytost je ve skutečnosti duchovní jiskra, nedílná součást úplného duchovního celku. Duchovní jiskra je tatáž ve všem, jenom je zahalena do různých šatů. Ctihodný muž si může obléci otrhané šaty, avšak to ještĕ neznamená, že by mĕl být urážen. V Bhagavad-gítĕ se hmotná tĕla přirovnávají k šatům, které si duše obléká:

„Podobnĕ jako si človĕk obléká nové šaty a odkládá staré, stejnĕ tak duše přijímá nová hmotná tĕla a odkládá stará a neužitečná.“ (Bg.    2.22)

Kdykoliv vidíme nĕjakého živého tvora, mĕli bychom si myslet: „Je to čistá duše“. Každý, kdo porozumĕl takové duchovní vizi života, je pandita. Čánakja Pandita o skutečném vzdĕlání a kvalifikacích pandity řekl: „Moudrý muž pohlíží na každou ženu, kromĕ své manželky, jako na svoji matku; na veškeré hmotné bohatství jako na smetí na ulici a na utrpení druhých jako na své vlastní.“ Buddha učil, že ani zvířata bychom nemĕli zraňovat slovem, natož skutkem. Toto je kvalifikace pandity a mĕla by se stát i mĕřítkem v životĕ. Musíme pochopit, že vzdĕlanost človĕka by se nemĕla posuzovat podle jeho akademických titulů, ale podle jeho náhledu na život a podle činů vykonaných v souladu s takovým poznáním. Takový je význam slova pandita podle Bhagavad-gíty. Podobnĕ i slovo budhāḥ označuje zvláštĕ toho, kdo je dobře znalý písem. Výsledky takových realizací a studií písem jsou v Bhagavad-gítĕ popsány takto:

„Jsem zdrojem všech duchovních i hmotných svĕtů. Vše pochází ze Mne. Moudří, kteří to dokonale vĕdí, Mi oddanĕ slouží a uctívají Mne z celého srdce.“ (Bg.    10.8)

Moudrý človĕk, neboli budhāḥ, je ten, kdo pochopil, že Kršna je zdrojem všech emanací. Vše, co můžeme spatřit, je pouhou emanací Kršny. Po milióny let vyzařují ze Slunce sluneční paprsky, a Slunce přesto zůstává stejné. Všechny hmotné a duchovní energie podobnĕ pocházejí od Kršny. Dosáhne-li nĕkdo takového poznání, stane se oddaným Kršny.

Skutečnĕ vzdĕlaný človĕk je ten, kdo ví, že musí jednat s vĕdomím Kršny, aniž by více toužil užívat si tohoto hmotného svĕta. V hmotném svĕtĕ každý jedná pohánĕn chtíčem (kāma), avšak moudrý človĕk je od tĕchto popudů chtíče osvobozen (kāma-saṅkalpa-varjitāh). Jak je to možné? Jñānāgni-dagdha- karmāṇam: oheň poznání spálí všechny následky hříšných činů. Je ze všeho nejočistnĕjší. Naše životy mají smysl a správný smĕr pouze tehdy, pokud se snažíme získat toto transcendentální poznání vĕdomí Kršny, rāja-vidyā, které je králem veškerého poznání.