SLOKA 18
bhikṣāṁ caturṣu varṇeṣu
vigarhyān varjayaṁś caret
saptāgārān asaṅkḷptāṁs
tuṣyel labdhena tāvatā
bhikṣām — milodary získané žebráním; caturṣu — u čtyř; varṇeṣu — společenských tříd podle zamĕstnání; vigarhyān — odporné, nečisté; varjayan — odmítající; caret — mĕl by jít do; sapta — sedmi; āgārān — domů; asaṅkḷptān — bez vypočítavosti či přání; tuṣyet — mĕl by se spokojit; labdhena — s tím, co získá; tāvatā — s právĕ tímto množstvím.
Sannyāsī by se mĕl vyhýbat domům, které jsou znečištĕné a nedotknutelné, a bez předbĕžných propočtů by mĕl jít do sedmi domů a spokojit se s tím, co tam vyžebrá. Podle nutnosti může navštĕvovat členy každé ze čtyř společenských tříd.
Sādhu ve stavu odříkání může o jídlo a další tĕlesné nezbytnosti žebrat u přísných následovníků védské kultury. Podle védských pravidel by mĕl odříkavý svĕtec žebrat od brāhmaṇů, ale pokud mu hrozí hladovĕní, může jít ke kṣatriyům, potom k vaiśyům a dokonce i k śūdrům, pokud nejsou hříšní, jak zde vyjadřuje slovo vigarhyān. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že asaṅkḷptān znamená, že by nemĕl chodit do domů vybraných na základĕ úvah: „Tady mohu dostat prvotřídní jídlo. Tento dům má mezi žebrajícími výbornou povĕst.“ Má jít do sedmi domů bez rozlišování a spokojit se s čímkoliv, co tam dostane. Žebrat pro obživu by mĕl jen v tĕch domech, kde bydlí upřímní následovníci varṇāśramské kultury, kteří si vydĕlávají na živobytí poctivým způsobem a nedopouštĕjí se hříšných činností. Tyto hospodáře může žádat o almužny. Nikdy by nemĕl žebrat o obživu u tĕch, kdo se stavĕjí proti oddané službĕ Nejvyššímu Pánu, protože tato služba je hlavním cílem celé varṇāśramské kultury.
Lidé odporující védské kultuře vydávají zákony, které žebrání svĕtců kriminalizují. Tak urážejí a šikanují zbožné žebráky, které považují za obyčejné pobudy. Lenoch žebrající, aby nemusel pracovat, je jistĕ odsouzeníhodný, ale sādhu, který se oddal službĕ Pánu a praktikuje žebrání, aby rozvinul úplnou závislost na milosti Pána, by mĕl dostávat v lidské společnosti veškerou podporu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že existují tři způsoby přijímání almužen. Mādhukara je proces napodobování včely, která sbírá trošku nektaru z každého kvĕtu. Takto sādhu přijímá trošku od každého, čímž předchází společenským konfliktům. Zde je zmínĕn proces asaṅkḷpta, kdy sādhu jde namátkou do sedmi domů a spokojí se s čímkoliv, co dostane. Prāk-praṇīta je proces výbĕru pravidelných dárců a žebrání obživy od nich. V této souvislosti Śrīla Vīrarāghava Ācārya popsal počáteční stádium sannyāsu zvané kuṭīcaka takto: Muž, který vstupuje do úvodní fáze sannyāsu, si nechává od svých dĕtí nebo od jiných příbuzných a dobrodinců postavit kuṭī neboli chýši pro meditaci. Vzdává se svĕtského dĕní, sedí ve své chýši a snaží se zůstávat nedotčený chtíčem, hnĕvem, chamtivostí, klamem a tak dále. Podle předepsaných pravidel usmĕrnĕného života přijímá tri-daṇḍu, koupe se s použitím nádoby na vodu, holí si hlavu (až na śikhu, copánek vlasů), pronáší mantru Gāyatrī na posvátné šňůře a obléká se do šafránových šatů. Pravidelnĕ se koupe, myje, provádí ācaman, pronáší japu, studuje Védy, dodržuje celibát a medituje o Pánu, a dĕti, přátelé a příbuzní mu pravidelnĕ dodávají potravu. Nepřijímá víc než holé životní nezbytnosti, a tak zůstává ve své chýši, dokud nedosáhne osvobození.