SLOKA 24
utpattyaiva hi kāmeṣu
prāṇeṣu sva-janeṣu ca
āsakta-manaso martyā
ātmano ’nartha-hetuṣu
utpattyā eva — samotným zrozením; hi — jistĕ; kāmeṣu — k objektům sobeckých tužeb; prāṇeṣu — k životním funkcím (jako je délka života, smyslové činnosti, fyzická síla a sexuální potence); sva-janeṣu — ke členům rodiny; ca — a; āsakta-manasaḥ — když se připoutali v mysli; martyāḥ — smrtelníci; ātmanaḥ — jejich skutečného já; anartha — maření zájmu; hetuṣu — což jsou příčiny.
Již hmotným zrozením se lidské bytosti v mysli připoutávají k osobnímu smyslovému požitku, dlouhému životu, smyslovým činnostem, tĕlesné síle, sexuální potenci, k přátelům a rodinĕ. Tak jsou jejich mysli pohroužené v tom, co maří jejich skutečný vlastní zájem.
Naše připoutanost k hmotnému tĕlu a k tĕlům příbuzných a přátel nevyhnutelnĕ vede k nesnesitelné úzkosti a utrpení. Mysl pohroužená v tĕlesném pojetí života nemůže dĕlat pokrok v seberealizaci, a tak objekty naší takzvané lásky maří naši nadĕji na vĕčný život v blaženosti a poznání. Činnosti konané v nevĕdomosti nepřinášejí prospĕch nám samotným ani ostatním, tak jako dobročinnost vykonaná ve snu nepřinese žádný hmatatelný prospĕch skutečným lidem. Podmínĕná duše sní o svĕtĕ oddĕleném od Boha, ale jakýkoliv pokrok zažívaný v tomto vysnĕném svĕtĕ je jen halucinací. Pán zmiňuje v Bhagavad-gītĕ (sarva-loka-maheśvaram), že je nejvyšším poživatelem a Pánem všech planet a svĕtů. Skutečného pokroku v životĕ je možné dosáhnout jedinĕ vĕdomím Kṛṣṇy, uznáním svrchovanosti Boha.