Sloka 14.22–25
śrī-bhagavān uvāca
prakāśaṁ ca pravṛttiṁ ca
moham eva ca pāṇḍava
na dveṣṭi sampravṛttāni
na nivṛttāni kāṅkṣati
udāsīna-vad āsīno
guṇair yo na vicālyate
guṇā vartanta ity evaṁ
yo ’vatiṣṭhati neṅgate
sama-duḥkha-sukhaḥ sva-sthaḥ
sama-loṣṭāśma-kāñcanaḥ
tulya-priyāpriyo dhīras
tulya-nindātma-saṁstutiḥ
mānāpamānayos tulyas
tulyo mitrāri-pakṣayoḥ
sarvārambha-parityāgī
guṇātītaḥ sa ucyate
śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán řekl; prakāśam — k osvícení; ca — a; pravṛttim — připoutanosti; ca — a; moham — iluzi; eva ca — také; pāṇḍava — ó synu Pāṇḍua; na dveṣṭi — nechová odpor; sampravṛttāni — i když se rozvinou; na nivṛttāni — ani když se jejich rozvoj zastaví; kāṅkṣati — touží po nich; udāsīna-vat — jako neutrální; āsīnaḥ — zůstává; guṇaiḥ — kvalitami; yaḥ — ten, kdo; na — nikdy; vicālyate — je rozrušený; guṇāḥ — kvality; vartante — jednají; iti evam — když toto ví; yaḥ — ten, kdo; avatiṣṭhati — zůstává; na — nikdy; iṅgate — kolísá; sama — beroucí stejně; duḥkha — neštěstí; sukhaḥ — a štěstí; sva-sthaḥ — stále si vědomý své totožnosti; sama — beroucí stejně; loṣṭa — hroudu hlíny; aśma — kámen; kāñcanaḥ — zlato; tulya — beroucí stejně; priya — milé; apriyaḥ — a nemilé; dhīraḥ — nevyváděný z míry; tulya — beroucí stejně; nindā — pohanu; ātma-saṁstutiḥ — a vlastní chválu; māna — pocty; apamānayoḥ — a zneuctění; tulyaḥ — beroucí stejně; tulyaḥ — beroucí stejně; mitra — přátel; ari — a nepřátel; pakṣayoḥ — strany; sarva — všeho; ārambha — úsilí; parityāgī — kdo se zříká; guṇa-atītaḥ — transcendentální vůči hmotným kvalitám přírody; saḥ — on; ucyate — říká se, že je.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Ó synu Pāṇḍua, kdo nechová odpor k osvícení, připoutanosti a iluzi, když se projeví, ani po nich nedychtí, když zmizí, kdo je stálý a nerozrušený během všeho tohoto vzájemného působení hmotných kvalit a zůstává neutrální a transcendentální, jelikož ví, že jen kvality jednají, kdo si je trvale vědomý své pravé totožnosti a vidí stejně štěstí i neštěstí, hroudu hlíny, kámen i kus zlata, kdo se staví stejně ke všemu milému i nemilému, nenechá se ničím vyvést z míry a nedotkne se ho, když ho druzí chválí nebo haní a mají v úctě nebo neúctě, kdo se chová stejně k příteli i nepříteli a zříká se všech hmotných činností, o tom se říká, že překonal tři kvality přírody.
Arjuna položil tři otázky a Pán na ně jednu po druhé odpovídá. V těchto verších nejprve uvádí, že osoba v transcendentálním postavení necítí k ničemu odpor a po ničem nedychtí. Dokud živá bytost přebývá v hmotném světě, vtělená do hmotného těla, je pod vlivem jedné ze tří kvalit hmotné přírody. Z jejich zajetí se dostane tehdy, když se oprostí od těla. Dokud hmotné tělo neopustí, má být neutrální a zaměstnávat se oddanou službou Pánu, protože tak se s tělem přirozeně přestane ztotožňovat. Dokud máme vědomí zaměřené na hmotné tělo, jednáme jen pro smyslový požitek, ale když své vědomí přeorientujeme na Kṛṣṇu, uspokojování smyslů automaticky ustane. Na tomto hmotném těle nejsme závislí a nemusíme poslouchat jeho požadavky. Hmotné kvality působí na tělo stále, ale duchovní duše s těmito činnostmi nemá nic společného. Jak se od nich odpoutá? Tak, že si jich nebude chtít užívat ani se jim nebude chtít vyhnout. Oddaný na této transcendentální úrovni je automaticky osvobozený. Nemusí vyvíjet zvláštní úsilí, aby se oprostil od vlivu kvalit hmotné přírody.
Další otázka se týká chování toho, kdo je na transcendentální úrovni. Na hmotné úrovni se člověka dotkne, když druzí jeho tělu projevují takzvanou úctu či neúctu, ale toho, kdo je v transcendentálním postavení, tato iluzorní úcta ani neúcta neovlivní. Koná své povinnosti s vědomím Kṛṣṇy a nestará se, zdali ho někdo chválí nebo pomlouvá. Přijímá to, co se mu hodí k plnění povinností spojených s vědomím Kṛṣṇy, a jinak nic hmotného nepotřebuje, ať je to kámen nebo zlato. Každého bere jako přítele, který mu pomáhá vykonávat povinnosti s vědomím Kṛṣṇy, a necítí žádnou nenávist vůči takzvaným nepřátelům. Je stejně nakloněný všem a všechno vidí na stejné úrovni, protože dobře ví, že jsou to hmotné věci a že s hmotnou existencí nemá nic společného. Společenské a politické spory ho neovlivňují, jelikož ví, jak dočasné jsou tyto nepokoje. Nesnaží se o nic jen sám pro sebe. Pro Kṛṣṇu se může snažit o cokoliv, ale pro sebe samotného nic nechce. S takovým chováním se člověk dostane na transcendentální úroveň.