Kapitola 2

Sloka 2.1: Sañjaya řekl: Když Madhusūdana, Kṛṣṇa, viděl Arjunu přemoženého soucitem, se sklíčenou myslí a očima zalitýma slzami, pronesl následující slova.

Sloka 2.2: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Odkud se u tebe vzaly tyto nečistoty, Můj milý Arjuno? Ty se nehodí k člověku, který zná hodnotu života. Nevedou na vyšší planety, ale k hanbě.

Sloka 2.3: Ó synu Pṛthy, nepoddávej se této ponižující nemohoucnosti. To ti nepřísluší. Zbav se té nicotné slabosti srdce a vstaň, ó ty, který trestáš nepřátele!

Sloka 2.4: Arjuna řekl: Ó hubiteli nepřátel, který jsi zabil démona Madhua, jak mohu v bitvě odpovědět svými šípy mužům, jako je Bhīṣma a Droṇa, kteří jsou hodni mé úcty?

Sloka 2.5: Bylo by lépe se v tomto světě živit žebráním, než abych žil za cenu životů velkých duší, jež jsou mými učiteli. I když touží po světském zisku, jsou mi nadřízení. Jestliže je zabijeme, vše, čeho si pak začneme užívat, bude poskvrněné krví.

Sloka 2.6: Ani nevíme, co je lepší – zvítězit, nebo prohrát? Kdybychom Dhṛtarāṣṭrovy syny zabili, neměli bychom chtít dál žít. Přesto před námi teď stojí na bitevním poli.

Sloka 2.7: Najednou jsem zmatený a není mi jasné, co je má povinnost. Oslabený lakotnou malomyslností jsem ztratil všechnu rozvahu. V této situaci Tě žádám: řekni mi s určitostí, co je pro mě nejlepší. Nyní jsem Tvým žákem a Tobě odevzdanou duší. Prosím, pouč mne.

Sloka 2.8: Nenacházím nic, co by mohlo zahnat zármutek, který mi vysouší smysly. Nezbavím se ho, ani když získám vzkvétající království na Zemi, které nebudou ohrožovat nepřátelé, a svrchovanou moc, jakou mají polobozi v nebi.

Sloka 2.9: Sañjaya pravil: Poté, co Arjuna, hubitel nepřátel, takto promluvil, řekl Kṛṣṇovi: „Govindo, já nebudu bojovat,“ a zmlkl.

Sloka 2.10: Ó potomku Bharaty, v tu chvíli, mezi oběma vojsky, Kṛṣṇa s úsměvem pronesl ke sklíčenému Arjunovi následující slova.

Sloka 2.11: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, řekl: Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad něčím, co není hodno zármutku. Moudří netruchlí ani nad živými, ani nad mrtvými.

Sloka 2.12: Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech těchto králů, a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.

Sloka 2.13: Vtělená duše mění své tělo každým okamžikem, od dětství přes mládí do stáří, a stejně tak v čase smrti přechází do dalšího těla. Rozvážný člověk se touto změnou nenechá zmást.

Sloka 2.14: Ó synu Kuntī, dočasné radosti a strasti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by ho rozrušovaly.

Sloka 2.15: Ó nejlepší z mužů, Arjuno, ten, koho nerozruší štěstí ani neštěstí a kdo zůstává při obou stavech klidný, je nepochybně hoden osvobození.

Sloka 2.16: Ti, kdo vidí pravdu, došli k závěru, že to, co v podstatě neexistuje, (hmotné tělo) nemá trvání a to, co je věčné, (duše) zůstává beze změny. K tomuto závěru dospěli studiem povahy obojího.

Sloka 2.17: Věz, že to, co prostupuje celým tělem, nepodléhá zkáze. Nikdo nemůže zničit tuto neměnnou duši.

Sloka 2.18: Hmotné tělo nezahubitelné, nezměřitelné a věčné živé bytosti nevyhnutelně zanikne. Proto bojuj, ó potomku Bharaty.

Sloka 2.19: Kdo si myslí, že živá bytost někoho zabíjí nebo že ji někdo může zabít, nemá poznání, protože vlastní já nikoho nezabíjí a nikdo nezabije jej.

Sloka 2.20: Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, trvalá a původní. Nezahyne, když je zabito tělo.

Sloka 2.21: Ó Pārtho, jak by mohl ten, kdo ví, že duše je nezničitelná, věčná, nezrozená a neměnná, někoho zabít anebo přimět někoho k zabíjení?

Sloka 2.22: Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.

Sloka 2.23: Duši nemůže nikdy rozsekat žádná zbraň ani spálit oheň, rozmočit voda nebo vysušit vítr.

Sloka 2.24: Tuto individuální duši není možné přeseknout, spálit, rozpustit ani vysušit. Je trvalá, všudypřítomná, neměnná, nehybná a věčně stejná.

Sloka 2.25: Je řečeno, že duše je neviditelná, nepochopitelná a také neměnná. S tímto poznáním bys neměl truchlit kvůli tělu.

Sloka 2.26: Jestliže si ovšem myslíš, že duše (či příznaky života) se pokaždé rodí a navždy umírá, ani pak nemáš důvod bědovat, válečníku mocných paží.

Sloka 2.27: Ten, kdo se narodil, jistě zemře a po smrti se jistě znovu narodí. Neměl bys proto naříkat, když máš vykonat svou nevyhnutelnou povinnost.

Sloka 2.28: Všechny stvořené bytosti jsou na počátku neprojevené, v přechodném období projevené a po zničení zůstávají opět neprojevené. Kvůli čemu tedy bědovat?

Sloka 2.29: Někteří duši vidí jako zázrak, jiní o ní mluví, jak je úžasná, a další o ní naslouchají jako o něčem neobyčejném. Jsou ovšem i tací, kteří ji vůbec nechápou, přestože už o ní leccos slyšeli.

Sloka 2.30: Ó potomku Bharaty, toho, kdo dlí v těle, nelze nikdy zabít. Nemusíš tedy truchlit pro žádnou živou bytost.

Sloka 2.31: S ohledem na své kṣatriyské povinnosti bys měl vědět, že nemůžeš dělat nic lepšího než bojovat na základě náboženských zásad; proto nemusíš váhat.

Sloka 2.32: Ó Pārtho, šťastní jsou kṣatriyové, kterým se sama od sebe naskytne taková příležitost k boji, jež jim otevírá brány nebeských planet dokořán!

Sloka 2.33: Pokud se však neujmeš svého úkolu bojovat, prohřešíš se zanedbáním svých povinností, a tak ztratíš pověst slavného bojovníka.

Sloka 2.34: Lidé budou stále jen mluvit o tvé hanbě – a pro váženou osobu je ostuda horší než smrt.

Sloka 2.35: Velcí generálové, kteří uznávali tvé jméno a slávu, si budou myslet, že jsi opustil bojiště jen ze strachu, a budeš pro ně bezvýznamný.

Sloka 2.36: Tvoji nepřátelé tě budou hanět mnoha potupnými slovy a snižovat tvé schopnosti. Co by pro tebe mohlo být bolestnějšího?

Sloka 2.37: Ó synu Kuntī, buď padneš na bojišti a dosáhneš nebeských planet, nebo zvítězíš a budeš si užívat pozemského království. Proto s odhodláním vstaň a bojuj.

Sloka 2.38: Bojuj pro samotný boj a neuvažuj o štěstí či neštěstí, ztrátě či zisku nebo vítězství či porážce – tak na tebe nikdy nedolehnou následky hříchu.

Sloka 2.39: Potud jsem ti toto poznání vysvětlil teoretickým rozborem. Nyní poslouchej, jak ho vyložím ve spojení s jednáním bez touhy po plodech. Ó synu Pṛthy, když budeš jednat s tímto poznáním, můžeš se vysvobodit z pout svých činů.

Sloka 2.40: Toto úsilí je prosté ztráty či úbytku, a i malý pokrok na této cestě může člověka ochránit před největším nebezpečím.

Sloka 2.41: Ti, kdo jdou touto cestou, jsou rozhodní a mají jediný cíl. Ó milované dítě Kuruů, inteligence nerozhodných je rozvětvená.

Sloka 2.42–43: Lidé s chabým poznáním velmi lpí na květnatých slovech Véd, jež doporučují různé plodonosné činnosti vedoucí k dosažení nebeských planet, vznešeného původu, moci a dalších předností. Touží po smyslovém požitku a životě v hojnosti, a tak říkají, že nic víc než to neexistuje.

Sloka 2.44: V mysli těch, kdo příliš lpí na smyslovém požitku a hmotném bohatství a jsou těmito věcmi zmatení, se nezrodí pevné odhodlání k oddané službě Nejvyššímu Pánu.

Sloka 2.45: Védy pojednávají převážně o tématech spojených se třemi kvalitami hmotné přírody. Ó Arjuno, povznes se nad tyto kvality. Zůstávej nedotčený protiklady, nestarej se o zisk a bezpečí a soustřeď se na své skutečné já.

Sloka 2.46: Velká vodní nádrž může posloužit všem účelům, kterým slouží jakákoliv malá studna. Stejně tak všech dílčích cílů Véd snadno dosáhne ten, kdo zná jejich konečný cíl.

Sloka 2.47: Máš právo konat svou předepsanou povinnost, ale plody tvého jednání ti nenáleží. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledků svých činů a zároveň se nepoutej k tomu, že bys nekonal svou povinnost.

Sloka 2.48: Konej svou povinnost vyrovnaně, ó Arjuno, bez ulpívání na úspěchu či neúspěchu. Taková vyrovnanost se nazývá jóga.

Sloka 2.49: Dhanañjayo, pomocí oddané služby se drž daleko od všech nízkých činností a s takovým vědomím se odevzdej Pánu. Ti, kdo se chtějí těšit z plodů svých činů, jsou lakomci.

Sloka 2.50: Člověk věnující se oddané službě se může dokonce ještě v tomto životě zbavit všech dobrých i špatných následků. Proto usiluj o jógu, která je uměním veškerého jednání.

Sloka 2.51: Touto oddanou službou Pánu se velcí mudrci či oddaní oprošťují od výsledků činů v hmotném světě. Tak se vysvobozují z koloběhu zrození a smrtí a vracejí se k Bohu, kde neexistuje utrpení.

Sloka 2.52: Až tvá inteligence vyjde z hustého lesa iluze, budeš lhostejný ke všemu, co jsi už slyšel a co bys ještě měl slyšet.

Sloka 2.53: Až tvou mysl přestane rozrušovat květnatý jazyk Véd, budeš trvale pohroužený v transu seberealizace, s neochvějným vědomím Boha.

Sloka 2.54: Arjuna pravil: Ó Kṛṣṇo, jak se pozná ten, jehož vědomí je takto pohroužené v transcendenci? Jak mluví a jaká je jeho řeč? Jak sedí a jak chodí?

Sloka 2.55: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Ó Pārtho, když se člověk zříká všech tužeb po smyslovém požitku, které jsou výplodem mysli, a když jeho mysl, takto očištěná, nachází uspokojení v samotném vlastním já, tehdy se o něm říká, že má čisté transcendentální vědomí.

Sloka 2.56: Kdo nemá mysl rozrušenou ani během trojího utrpení a nejásá ve chvílích štěstí a kdo je prostý připoutanosti, strachu a hněvu, o tom se říká, že je mudrc klidné mysli.

Sloka 2.57: Kdo zůstává v hmotném světě neovlivněný a nechválí dobro, které ho potká, ani se nezlobí, když zažívá něco zlého, ten si pevně osvojil dokonalé poznání.

Sloka 2.58: Kdo své smysly dokáže odpoutat od předmětů smyslového vnímání, tak jako želva zatahuje své údy do krunýře, ten má pevně ustálené vědomí.

Sloka 2.59: Vtělenou duši mohou zákazy omezovat v uspokojování smyslů, ale to neznamená, že v něm ztratila zalíbení. Zanechá-li však těchto činností díky tomu, že okusí vyšší chuť, pak bude její vědomí neochvějné.

Sloka 2.60: Smysly jsou tak silné a dravé, ó Arjuno, že násilím unášejí i mysl člověka plně schopného rozlišovat, který se je snaží ovládat.

Sloka 2.61: Ten, kdo své smysly omezuje a s vědomím upřeným na Mě je ovládá, má ustálenou inteligenci.

Sloka 2.62: Když člověk rozjímá o smyslových předmětech, vyvíjí k nim připoutanost. Z připoutanosti se projevuje chtíč a z chtíče povstává hněv.

Sloka 2.63: Z hněvu vzniká naprostá iluze a z iluze zmatení paměti. Když je zmatena paměť, dojde ke ztrátě inteligence, a když člověk ztratí inteligenci, padá znovu do hmotné tůně.

Sloka 2.64: Kdo je ale prostý veškeré připoutanosti i odpoutanosti a dokáže ovládat své smysly pomocí usměrňujících zásad svobody, toho může Pán obdařit svou úplnou milostí.

Sloka 2.65: Na toho, kdo je takto spokojený [díky vědomí Kṛṣṇy], již nepůsobí trojí utrpení hmotné existence, a díky tomuto spokojenému vědomí se jeho inteligence brzy ustálí.

Sloka 2.66: Ten, kdo není spojený s Nejvyšším [skrze vědomí Kṛṣṇy], nemůže mít ani transcendentální inteligenci, ani stálou mysl, bez které není možné žít v klidu. A jak by mohl bez klidu zažívat nějaké štěstí?

Sloka 2.67: Stejně jako silný vítr na vodě odvane loď, tak i jediný ze zatoulaných smyslů, na který se zaměří mysl, může odnést inteligenci člověka.

Sloka 2.68: Proto má pevnou inteligenci ten, kdo odpoutává své smysly od smyslových předmětů, ó válečníku mocných paží.

Sloka 2.69: Co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo se ovládá. A čas bdění všech bytostí je nocí pro mudrce, který pozoruje své nitro.

Sloka 2.70: Ten, koho nerozrušuje neustálý tok tužeb, je jako oceán, který se nemění, přestože do něho stále vtéká mnoho řek. Jen takový člověk může dosáhnout klidu, a nikoliv ten, kdo se snaží své touhy uspokojit.

Sloka 2.71: Jedině ten, kdo odmítl všechny touhy po smyslovém požitku a žije bez tužeb a kdo se zbavil majetnických pocitů i falešného ega, ten dosáhne skutečného klidu.

Sloka 2.72: Tak vypadá duchovní a božský život, a kdo se na tuto úroveň dostane, už není zmatený. I kdyby do tohoto stavu dospěl až v hodině smrti, může vejít do Božího království.