Sloka 1.36

Védy určují šest druhů agresorů: 1) ten, kdo podá jed; 2) ten, kdo zapálí dům; 3) ten, kdo zaútočí smrtonosnou zbraní; 4) ten, kdo plení majetek; 5) ten, kdo zabere cizí půdu, a 6) ten, kdo unese vdanou ženu. Tyto agresory je třeba neprodleně zabít, a není to žádný hřích. Každý obyčejný člověk by je zabil, ale Arjuna nebyl obyčejný člověk. Měl povahu světce, a podle toho s nimi chtěl také jednat. Takové svaté jednání ale kṣatriyovi nepřísluší. Zodpovědný státosprávce sice má být svatý, ale nikoliv zbabělý. Pán Rāma byl například takový světec, že i dnes lidé chtějí Rāmovo království (rāma-rājya), – přitom však nikdy neprojevil známky zbabělosti. Rāvaṇa byl agresor, protože unesl Rāmovu manželku Sītu, a Pán Rāma mu za to dal takové ponaučení, jaké nemá ve světové historii obdoby. Nicméně pokud jde o Arjunu, musíme vzít v úvahu, že nešlo o běžné agresory, ale o jeho děda, učitele, přátele, syny, vnuky a tak dále. Arjuna proto uvažoval, že by s nimi neměl jednat tak tvrdě, jak je to nutné u obyčejných agresorů. Kromě toho má světec odpouštět, a takové pokyny jsou pro světce důležitější než jakákoliv mimořádná politická situace. Arjuna považoval za lepší, když svým příbuzným na základě náboženství a svatého chování odpustí, než aby je z politických důvodů zabíjel. Neviděl smysl v zabíjení pro nějaké dočasné tělesné štěstí. Velká království ani radosti, které skýtají, koneckonců nejsou věčné. Proč by tedy měl zabíjením vlastních příbuzných ohrožovat svůj život a věčné osvobození? To, že Arjuna oslovil Kṛṣṇu Mādhavo, „manželi bohyně štěstí“, je v této souvislosti také významné. Chtěl tak Pána upozornit na to, že by ho jakožto manžel bohyně štěstí neměl pobízet k něčemu, co nakonec přinese neštěstí. Kṛṣṇa však nikdy nikomu neštěstí nepřináší, natož pak svým oddaným.