Sloka 11.14
tataḥ sa vismayāviṣṭo
hṛṣṭa-romā dhanañ-jayaḥ
praṇamya śirasā devaṁ
kṛtāñjalir abhāṣata
tataḥ — poté; saḥ — on; vismaya-āviṣṭaḥ — naplněný úžasem; hṛṣṭa-romā — s chlupy zježenými ve velké extázi; dhanam-jayaḥ — Arjuna; praṇamya — klanící se; śirasā — hlavou; devam — Nejvyšší Osobnosti Božství; kṛta-añjaliḥ — se sepjatýma rukama; abhāṣata — začal hovořit.
Zmatený a užaslý Arjuna, jemuž se extází ježily chlupy na těle, pak před Nejvyšším Pánem sklonil hlavu a se sepjatýma rukama se k Němu začal modlit.
Jakmile Arjuna zhlédl božský výjev, jeho vztah s Kṛṣṇou se rázem mění. Předtím se k sobě chovali jako přátelé, ale nyní se Arjuna Kṛṣṇovi s úctou klaní a se sepjatýma rukama se k Němu modlí. Velebí vesmírnou podobu a jeho přátelství se mění ve vztah založený na úžasu. Velcí oddaní vidí Kṛṣṇu jako studnici všech vztahů. V písmech se píše o vztazích dvanácti základních druhů a Kṛṣṇa je všechny projevuje. Je o Něm řečeno, že je oceánem všech vztahů, které mohou být mezi dvěma živými bytostmi, mezi polobohy nebo mezi Nejvyšším Pánem a Jeho oddanými.
Arjunu teď naplňoval vztah úžasu, a tak navzdory své rozvážné, klidné a tiché povaze propadl extázi, chlupy se mu zježily a začal se Nejvyššímu Pánu klanět se sepjatýma rukama. Samozřejmě se nebál; jen žasl nad divy, které Nejvyšší Pán předvedl. Úžas v této situaci převládl nad jeho přirozeným láskyplným přátelstvím, a proto se tak zachoval.