Sloka 12.5

Transcendentalisté, kteří se soustřeďují na nepochopitelný, neprojevený, neosobní rys Nejvyššího Pána, se nazývají jñāna-yogī, a lidé plně si vědomí Kṛṣṇy, zaměstnaní oddanou službou Pánu, se nazývají bhakti-yogī. Tady je jasně vidět rozdíl mezi jñāna-yogou a bhakti-yogou. I když jñāna-yoga nakonec vede ke stejnému cíli, je velice obtížná, zatímco cesta bhakti-yogy, tedy přímé služby Nejvyšší Osobnosti Božství, je snadnější a pro vtělenou duši přirozená. Individuální duše je vtělená už od nepaměti a je pro ni velice těžké teoreticky pochopit, že není totožná s tělem. Bhakti-yogī tedy uctívá Božstvo Kṛṣṇy, neboť tak může využít tělesné pojetí, na které je mysl zvyklá. Uctívání chrámové podoby Nejvyšší Osobnosti Božství ovšem není modlářství. Védská literatura dokládá, že uctívání může být saguṇa a nirguṇa – uctívání Nejvyššího buď s vlastnostmi, nebo bez vlastností. Uctívání Božstva v chrámu patří do kategorie saguṇa, protože Pán je tam zastoupený prostřednictvím hmotných kvalit. Ale i když Pánovu podobu tvoří hmotné složky, jako je kámen, dřevo nebo olejové barvy, ve skutečnosti není hmotná. Taková je absolutní povaha Nejvyššího Pána.

Můžeme to objasnit na hrubém příkladu. Když hážeme dopisy do poštovních schránek na ulici, dojdou bez potíží ke svému adresátovi. Avšak jiná schránka, která vypadá jako poštovní, ale nepatří poštovnímu úřadu, tomuto účelu neposlouží. Podobně má Bůh své autorizované zastoupení v podobě Božstva, jež se nazývá arcā-vigraha. Tato arcā-vigraha je inkarnací Nejvyššího Pána. Skrze tuto podobu přijímá Bůh službu. Pán je všemohoucí, a tak může ve své inkarnaci Božstva přijímat služby oddaného. Vychází tak vstříc lidem, kteří žijí podmíněným životem.

Pro oddaného tedy není těžké obrátit se na Nejvyššího okamžitě a přímo, ale ty, kdo následují neosobní metodu duchovní realizace, čeká obtížná cesta. Musí porozumět neprojevenému zastoupení Nejvyššího z védských textů, jako jsou Upaniṣady, naučit se jazyku písem, chápat nepostižitelné emoce, a to vše musí dokonale zvládnout. To pro obyčejného člověka není snadné. Ten, kdo si je vědomý Kṛṣṇy a oddaně Mu slouží, snadno poznává Nejvyšší Osobnost Božství tak, že přijímá vedení pravého duchovního učitele, klaní se Božstvu předepsaným způsobem, naslouchá o Pánově slávě a jí zbytky jídel obětovaných Pánu. Není pochyb o tom, že impersonalisté si volí zbytečně obtížnou cestu a přitom riskují, že nakonec ani Absolutní Pravdu nepoznají. Zato personalista přichází k Nejvyšší Osobnosti přímo, bez rizika a bez potíží. Podobné sdělení je ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.4). Tam stojí, že když se člověk nakonec stejně musí odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství (neboli věnovat procesu bhakti), ale místo toho se celý život zatěžuje zkoumáním, co je a co není Brahman, přinese mu to jen potíže. Proto zde Kṛṣṇa tento nesnadný způsob seberealizace nedoporučuje, neboť konečný výsledek je nejistý.

Živá bytost je věčně individuální duší, a pokud chce splynout s duchovním celkem, může ze své původní povahy poznat aspekty věčnosti a poznání, ale nepozná aspekt blaženosti. Milostí některého oddaného může takový transcendentalista, který je zběhlý v jñāna-yoze, dospět k bhakti-yoze, oddané službě. I tehdy mu budou dlouhodobé zkušenosti s impersonalismem na obtíž, protože se nedokáže rozloučit se svými představami. Vtělená duše má tedy s neprojeveným stále potíže – jak během své duchovní snahy, tak při dosažení realizace. Každá živá duše je částečně nezávislá a měli bychom s jistotou vědět, že realizace neprojeveného je v rozporu s duchovní, blaženou přirozeností duše. Této cestě bychom se měli vyhnout. Nejlepší cestou pro každou individuální živou bytost je metoda uvědomování si Kṛṣṇy, to znamená plně se zaměstnat oddanou službou. Pokud se někdo chce oddané službě vyhýbat, hrozí nebezpečí, že se přikloní k ateismu. Jak uvádí tento verš, metoda soustředění se na neprojevené, nepochopitelné, co leží mimo dosah smyslů, by se neměla nikdy doporučovat, a zvláště ne v současném věku. Pán Kṛṣṇa ji neradí přijímat.