Sloka 13.17
avibhaktaṁ ca bhūteṣu
vibhaktam iva ca sthitam
bhūta-bhartṛ ca taj jñeyaṁ
grasiṣṇu prabhaviṣṇu ca
avibhaktam — nerozdělená; ca — také; bhūteṣu — ve všech živých bytostech; vibhaktam — rozdělená; iva — jako by; ca — také; sthitam — setrvávající; bhūta-bhartṛ — opatrovatel všech živých bytostí; ca — také; tat — ta; jñeyam — má být chápáno; grasiṣṇu — pohlcující; prabhaviṣṇu — projevující; ca — také.
Přestože se zdá, že Nadduše je rozdělená mezi všechny bytosti, není nikdy rozdělená. Je jedna jediná. Ačkoliv opatruje všechny živé bytosti, věz, že je i tím, kdo je pohlcuje a projevuje.
Pán sídlí jako Nadduše v srdcích všech. Znamená to, že se rozdělil? Ne, je jeden jediný. Uvádí se příklad slunce, které setrvává na svém místě vysoko na obloze. I když se přesuneme o pět tisíc kilometrů jinam kterýmkoliv směrem a budeme se ptát, kde je slunce, každý řekne, že mu svítí přímo nad hlavou. Tento příklad ve védské literatuře názorně ukazuje, že Pán přebývá na mnoha místech, jako kdyby byl rozdělený, a přitom zůstává nerozdělený. Ve Védách také stojí, že jediný Viṣṇu je díky své všemocnosti přítomný všude, stejně jako se slunce jeví být pro různé lidi na různých místech. A přestože Nejvyšší Pán opatruje všechny živé bytosti, v době zničení všechno pohltí. V jedenácté kapitole to sám potvrdil, když na bojišti prohlásil, že přišel proto, aby pohltil všechny bojovníky shromážděné na Kurukṣetře. Kromě toho uvedl, že pohlcuje také v podobě času. Je zhoubou, hubitelem všech. Když nastane stvoření, projeví jejich výchozí stav, a v době zničení je zase pohltí. Védské hymny dokládají, že je původem a místem spočinutí všech živých bytostí. Po stvoření vše spočívá na Jeho všemohoucnosti a po zničení vše znovu spočine v Něm. To je svědectví védských hymnů. Yato vā imāni bhūtāni jāyante yena jātāni jīvanti yat prayanty abhisaṁ viśanti tad brahma tad vijijñāsasva (Taittirīya Upaniṣad 3.1.1).