Sloka 15.3–4
na rūpam asyeha tathopalabhyate
nānto na cādir na ca sampratiṣṭhā
aśvattham enaṁ su-virūḍha-mūlam
asaṅga-śastreṇa dṛḍhena chittvā
tataḥ padaṁ tat parimārgitavyaṁ
yasmin gatā na nivartanti bhūyaḥ
tam eva cādyaṁ puruṣaṁ prapadye
yataḥ pravṛttiḥ prasṛtā purāṇī
na — ne; rūpam — podobu; asya — tohoto stromu; iha — v tomto světě; tathā — také; upalabhyate — lze vnímat; na — nikdy; antaḥ — konec; na — nikdy; ca — také; ādiḥ — začátek; na — nikdy; ca — také; sampratiṣṭhā — základ; aśvattham — banyánu; enam — tohoto; su-virūḍha — pevně; mūlam — zakořeněného; asaṅga-śastreṇa — zbraní odpoutanosti; dṛḍhena — silnou; chittvā — po skácení; tataḥ — potom; padam — místo; tat — to; parimārgitavyam — je třeba vyhledat; yasmin — kam; gatāḥ — odešedší; na — nikdy; nivartanti — vracejí se; bhūyaḥ — znovu; tam — Jemu; eva — zajisté; ca — také; ādyam — původnímu; puruṣam — Pánu, Osobnosti Božství; prapadye — odevzdají se; yataḥ — z něhož; pravṛttiḥ — počátek; prasṛtā — rozšířený; purāṇi — prastarý.
Skutečnou podobu tohoto stromu není možné v tomto světě vnímat. Nikdo neví, kde končí, kde začíná a na čem spočívá. Člověk ale musí s odhodláním skácet tento pevně zakořeněný strom zbraní odpoutanosti. Pak musí najít to místo, odkud se už nikdy nevrátí, a odevzdat se Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, v němž má všechno svůj počátek a z něhož se už od nepaměti všechno šíří.
Tady je jasně řečeno, že skutečnou podobu tohoto banyánu nemůžeme v hmotném světě poznat. Jeho kořeny jsou nahoře, a to znamená, že skutečný strom ční na druhé straně. Když jsme zapletení v jeho hmotné expanzi, nevidíme, jak daleko strom sahá ani kde je jeho počátek. Proto musíme najít příčinu: „Jsem syn mého otce, můj otec je syn toho a toho, a tak dál,“ – tímto hledáním se dostaneme až k Brahmovi, kterého vytvořil Garbhodakaśāyī Viṣṇu. Když takto dospějeme k Nejvyšší Osobnosti Božství, naše bádání končí. Původ tohoto stromu, Nejvyšší Osobnost Božství, musíme vyhledat ve společnosti těch, kdo Nejvyššího Pána znají. S tímto porozuměním se začneme postupně odpoutávat od iluzorního odrazu skutečnosti a pomocí poznání můžeme odseknout své spojení s ním a usídlit se ve skutečném stromě.
Důležité je v této souvislosti slovo asaṅga – naše připoutanost ke smyslovému požitku a k ovládání hmotné přírody je totiž velmi silná. Proto se musíme naučit odpoutanosti z diskusí o duchovní vědě na základě autoritativních písem, od lidí, kteří mají skutečné poznání. Když nás tyto diskuse ve společnosti oddaných dovedou k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, pak první, co musíme udělat, je se Mu odevzdat. A v těchto verších najdeme popis toho místa, odkud se nikdo z těch, kdo ho dosáhnou, nevrací k iluzornímu odrazu stromu. Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je původní kořen, z něhož všechno vzešlo. Aby člověk získal přízeň této Osobnosti Božství, musí se jen odevzdat, a to tak, že se bude věnovat oddané službě, která spočívá v naslouchání, opěvování a tak dále. Pán je příčinou tohoto expandovaného hmotného světa, jak už sám vysvětlil: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ – „Já jsem původ všeho.“ Z toho plyne, že cestou ze spleti mohutného banyánu hmotného života je odevzdat se Kṛṣṇovi. Jakmile se člověk odevzdá Kṛṣṇovi, automaticky se od této hmotné expanze původního banyánu odpoutá.