Sloka 2.1
sañjaya uvāca
taṁ tathā kṛpayāviṣṭam
aśru-pūrṇākulekṣaṇam
viṣīdantam idaṁ vākyam
uvāca madhusūdanaḥ
sañjayaḥ uvāca — Sañjaya pravil; tam — Arjunovi; tathā — takto; kṛpayā — soucitem; āviṣṭam — přemoženému; aśru-pūrṇa-ākula — plné slz; īkṣaṇam — oči; viṣīdantam — naříkajícímu; idam — tato; vākyam — slova; uvāca — řekl; madhu-sūdanaḥ — hubitel Madhua.
Sañjaya řekl: Když Madhusūdana, Kṛṣṇa, viděl Arjunu přemoženého soucitem, se sklíčenou myslí a očima zalitýma slzami, pronesl následující slova.
Hmotný soucit, nářek a slzy jsou známky toho, že člověk neví, kdo skutečně je. Seberealizovaný je ten, kdo má soucit s věčnou duší. V tomto verši je důležité slovo „Madhusūdana“. Pán Kṛṣṇa kdysi zabil démona Madhua a teď po něm Arjuna chce, aby zabil démona nepochopení, který Arjunu přemohl, když měl plnit svou povinnost. Lidé nevědí, kdy je třeba projevit soucit. Nemá smysl litovat šaty tonoucího člověka. Stejně tak toho, kdo spadl do oceánu nevědomosti, nezachráníme, když vytáhneme jeho vnější oděv, hmotné tělo. Člověku, který to neví a běduje pro tento oděv, se říká śūdra, což je ten, kdo naříká zbytečně. Arjuna byl kṣatriya, od něhož se takové chování neočekávalo. Pán Kṛṣṇa ale dokáže zahnat nářek nevědomého člověka, a za tím účelem přednesl Bhagavad-gītu. Ve druhé kapitole nás Śrī Kṛṣṇa, nejvyšší autorita, učí seberealizaci prostřednictvím analytického studia hmotného těla a duchovní duše. Této realizace může člověk dosáhnout, když není připoutaný k plodům svého konání a má jasnou představu o tom, kdo skutečně je.