Sloka 2.71
vihāya kāmān yaḥ sarvān
pumāṁś carati niḥspṛhaḥ
nirmamo nirahaṅkāraḥ
sa śāntim adhigacchati
vihāya — zříkající se; kāmān — hmotných tužeb po smyslovém požitku; yaḥ — který; sarvān — všech; pumān — člověk; carati — žije; niḥspṛhaḥ — bez tužeb; nirmamaḥ — bez majetnických pocitů; nirahaṅkāraḥ — bez falešného ega; saḥ — on; śāntim — dokonalého klidu; adhigacchati — dosáhne.
Jedině ten, kdo odmítl všechny touhy po smyslovém požitku a žije bez tužeb a kdo se zbavil majetnických pocitů i falešného ega, ten dosáhne skutečného klidu.
Zbavit se tužeb znamená netoužit po ničem pro uspokojení svých smyslů. Jinými slovy, toužit po vědomí Kṛṣṇy vlastně znamená být bez tužeb. Chápat své skutečné postavení věčného Kṛṣṇova služebníka a nezaměňovat hmotné tělo za sebe samotného a nepřivlastňovat si nic na tomto světě je dokonalá úroveň vědomí Kṛṣṇy. Kdo je na této úrovni, ten ví, že Kṛṣṇa je vlastníkem všeho, a proto se musí všechno používat pro Kṛṣṇovo uspokojení. Arjuna nechtěl bojovat, aby uspokojil své vlastní smysly, ale jakmile si byl plně vědomý Kṛṣṇy, bojoval, protože si to Kṛṣṇa přál. Neměl nejmenší osobní zájem bojovat, ale pro Kṛṣṇu tentýž Arjuna bojoval, jak nejlépe uměl. Skutečně nemít touhy znamená toužit po uspokojení Kṛṣṇy, a ne se uměle snažit všechny touhy zapudit. Živá bytost nemůže existovat bez tužeb a smyslových vjemů, ale musí změnit kvalitu svých tužeb. Člověk, který nemá hmotné touhy, s jistotou ví, že všechno patří Kṛṣṇovi (īśāvāsyam idaṁ sarvam), a proto nic nevydává za své vlastnictví. Toto transcendentální poznání se zakládá na seberealizaci – na jasném pochopení, že každá živá bytost je jakožto duchovní osoba věčně nedílnou částí Kṛṣṇy, a že se tedy ve svém věčném postavení nikdy Kṛṣṇovi nevyrovná ani Ho nepředčí. Toto porozumění vědomí Kṛṣṇy je základem skutečného klidu.