Sloka 4.35
yaj jñātvā na punar moham
evaṁ yāsyasi pāṇḍava
yena bhūtāny aśeṣāṇi
drakṣyasy ātmany atho mayi
yat — což; jñātvā — znající; na — nikdy; punaḥ — znovu; moham — do iluze; evam — takto; yāsyasi — půjdeš; pāṇḍava — ó synu Pāṇḍua; yena — díky čemuž; bhūtāni — živé bytosti; aśeṣāṇi — všechny; drakṣyasi — uvidíš; ātmani — v Nejvyšší Duši; atha u — nebo jinými slovy; mayi — ve Mně.
Až od seberealizované duše získáš skutečné poznání, už nikdy nepoklesneš do takové iluze, protože pak uvidíš, že všechny živé bytosti nejsou ničím jiným než nedílnými částmi Nejvyššího, že patří Mně.
Ten, kdo získá poznání od seberealizované duše, tedy od toho, kdo ví, jak se věci mají, pozná, že všechny živé bytosti jsou nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Śrī Kṛṣṇy. Představa existence oddělené od Kṛṣṇy se nazývá māyā (mā – ne, yā – toto). Někteří lidé si myslí, že s Kṛṣṇou nemáme nic společného, že Kṛṣṇa je jen velkou historickou osobností a že Absolutním je neosobní Brahman. Ve skutečnosti, jak uvádí Bhagavad-gītā, je tento neosobní Brahman září Kṛṣṇy, Nejvyšší Osoby. Kṛṣṇa jakožto Nejvyšší Osobnost Božství je příčinou všeho. V Brahma-saṁhitě jasně stojí, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, příčina všech příčin. Dokonce i milióny inkarnací jsou jen Jeho různými expanzemi. A živé bytosti jsou také expanze Kṛṣṇy. Māyāvādští filozofové se mylně domnívají, že Kṛṣṇa ve svých mnoha expanzích ztrácí samostatnou existenci. To je hmotná úvaha. V hmotném světě máme zkušenost, že když se určitá věc rozdělí na části, pak sama jako taková už neexistuje. Māyāvādští filozofové však nechápou, že absolutní znamená jedna plus jedna se rovná jedna a jedna mínus jedna se také rovná jedna. To platí v absolutním světě.
Jelikož nemáme dostatečné poznání absolutní vědy, zahaluje nás teď iluze, a proto si myslíme, že jsme od Kṛṣṇy oddělení. Jsme sice oddělené části Kṛṣṇy, ale přesto se od Něho nelišíme. Tělesné rozdíly mezi živými bytostmi jsou māyā neboli to, co není skutečnost. Všichni máme uspokojovat Kṛṣṇu. Jedině pod vlivem māyi si Arjuna myslel, že dočasné tělesné vztahy s příbuznými jsou důležitější než jeho věčný duchovní vztah s Kṛṣṇou. Celé učení Gīty směřuje k tomuto závěru, že živá bytost jakožto Kṛṣṇův věčný služebník nemůže být od Kṛṣṇy oddělená a že představa totožnosti nezávislé na Kṛṣṇovi se nazývá māyā. Živé bytosti mají jako nedílné části Nejvyššího splňovat určitý záměr. Jelikož na tento záměr zapomínají, přebývají od nepaměti v různých tělech jako lidé, zvířata, polobozi a tak dále. Tyto tělesné rozdíly mají svůj původ v zapomnění na transcendentální službu Pánu. Jakmile je ale člověk s vědomím Kṛṣṇy zapojený do transcendentální služby, okamžitě se od této iluze osvobozuje. Jedině od pravého duchovního učitele může člověk získat toto čisté poznání, které ho uchrání před iluzí, že se živá bytost vyrovná Kṛṣṇovi. Mít dokonalé poznání znamená vědět, že Nejvyšší Duše, Kṛṣṇa, je svrchovaným útočištěm pro všechny živé bytosti, a pokud živé bytosti toto útočiště odmítnou, ošálí je hmotná energie a pak si představují, že mají svou oddělenou totožnost. Na různých úrovních hmotné totožnosti tak zapomínají na Kṛṣṇu. Pokud si ale tyto ošálené živé bytosti uvědomí Kṛṣṇu, rozumí se, že jsou na cestě osvobození. To dokládá Bhāgavatam (2.10.6): muktir hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ. Osvobození znamená být ve svém přirozeném postavení věčného služebníka Kṛṣṇy (neboli mít vědomí Kṛṣṇy).