Sloka 5.14
na kartṛtvaṁ na karmāṇi
lokasya sṛjati prabhuḥ
na karma-phala-saṁyogaṁ
svabhāvas tu pravartate
na — ne; kartṛtvam — vlastnictví; na — ani; karmāṇi — činnosti; lokasya — lidí; sṛjati — vytváří; prabhuḥ — pán města, kterým je tělo; na — ani; karma-phala — s výsledky činností; saṁyogam — spojení; svabhāvaḥ — povaha tvořená hmotnými kvalitami; tu — ale; pravartate — jedná.
Vtělená duše, pán města svého těla, není strůjcem činů, nepodněcuje lidi k jednání ani nevytváří plody činů. To vše dělají kvality hmotné přírody.
Živá bytost je, jak bude také vysvětleno v sedmé kapitole, jednou z energií Nejvyššího Pána, odlišnou od hmoty, která je Pánovou jinou, nižší energií. Z nějakého důvodu je vyšší energie, živá bytost, už od nepaměti ve styku s hmotnou energií. Dočasné tělo neboli hmotný příbytek, který získává, se stává příčinou různých činností a jejich následků. Když čistá živá bytost žije v tomto podmíněném prostředí, trpí kvůli činnostem těla, protože se pod vlivem nevědomosti s tělem ztotožňuje. Příčinou utrpení zakoušeného skrze tělo je tedy nevědomost, která trvá už od nepaměti. Jakmile se živá bytost povznese nad činnosti těla, oprostí se i od jejich následků. Dokud přebývá ve městě v podobě těla, zdá se, že je jeho pánem, ale ve skutečnosti ho ani nevlastní, ani neovládá jeho činnosti a jejich následky. Jednoduše se nachází uprostřed hmotného oceánu a bojuje o přežití. Vlny si s ní pohazují a ona nad nimi nemá žádnou vládu. Nejlepší, co může udělat, je dostat se z vody pomocí transcendentálního vědomí Kṛṣṇy. To jediné ji zachrání ze všech těžkostí.