Sloka 6.10
yogī yuñjīta satatam
ātmānaṁ rahasi sthitaḥ
ekākī yata-cittātmā
nirāśīr aparigrahaḥ
yogī — transcendentalista; yuñjīta — musí soustředit na vědomí Kṛṣṇy; satatam — neustále; ātmānam — sebe (tělem, myslí a duší); rahasi — v ústraní; sthitaḥ — setrvávající; ekākī — sám; yata-citta-ātmā — vždy pozorný v mysli; nirāśīḥ — nepřitahovaný ničím jiným; aparigrahaḥ — bez pocitu vlastnictví.
Transcendentalista má stále zaměstnávat své tělo, mysl i sebe sama ve vztahu s Nejvyšším, sám, v ústraní, s myslí stále pozornou, a nenechat se zlákat rušivými vlivy, jako jsou pocity vlastnictví.
Kṛṣṇu je možné realizovat do různé míry, jako Brahman, Paramātmu a Nejvyšší Osobnost Božství. Vědomí Kṛṣṇy, stručně řečeno, znamená pořád se s láskou věnovat transcendentální službě Pánu. Ti, kdo se upínají k neosobnímu Brahmanu anebo lokalizované Nadduši, jsou si ale také částečně vědomí Kṛṣṇy, protože neosobní Brahman je Kṛṣṇova duchovní záře a Nadduše je všeprostupující částečná expanze Kṛṣṇy. Impersonalista a meditující jógí si tedy jsou nepřímo také vědomí Kṛṣṇy. Oddaný, který si je vědomý Kṛṣṇy přímo, je nejpokročilejším transcendentalistou, protože ví, co je Brahman i Paramātmā. Jeho poznání Absolutní Pravdy je dokonalé, zatímco impersonalista a meditující jógí si jsou vědomí Kṛṣṇy nedokonale.
Nicméně všem transcendentalistům se zde doporučuje, aby se vytrvale drželi své cesty, a tak mohli dřív nebo později dospět k nejvyšší dokonalosti. Prvním úkolem všech je udržovat mysl ustavičně upřenou na Kṛṣṇu. Je řečeno, že člověk by měl stále myslet na Viṣṇua (či Kṛṣṇu) a ani na okamžik na Něho nezapomenout. Soustředění mysli na Nejvyššího se nazývá samādhi neboli trans. Aby transcendentalista mohl soustředit svou mysl, má se zdržovat v ústraní a vyhýbat se rušivému vlivu vnějších předmětů. Měl by si dávat velký pozor, aby přijímal prospěšné a odmítal neprospěšné podmínky, jež ovlivňují jeho realizaci. Musí být pevně odhodlaný a netoužit po nepotřebných hmotných věcech, které by ho svazovaly vlastnickými pocity.
Pokud si je někdo přímo vědomý Kṛṣṇy, splňuje všechny tyto předběžné požadavky dokonale, protože k přímému vědomí Kṛṣṇy patří i sebezapření, které stěží dává možnost přivlastňovat si něco hmotného. Śrīla Rūpa Gosvāmī odlišuje toto vědomí od jiných takto:
anāsaktasya viṣayān
yathārham upayuñjataḥ
nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe
yuktaṁ vairāgyam ucyate
prāpañcikatayā buddhyā
hari-sambandhi-vastunaḥ
mumukṣubhiḥ parityāgo
vairāgyaṁ phalgu kathyate
„Nelpí-li člověk na ničem, ale zároveň přijímá vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, je správně povznesený nad vlastnickými pocity. Naproti tomu ten, kdo všechno odmítá, aniž by věděl, jaký to má vztah ke Kṛṣṇovi, není ve svém odříkání tak dokonalý.“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255–256)
Člověk vědomý si Kṛṣṇy dobře ví, že všechno patří Kṛṣṇovi, a díky tomu je trvale oproštěný od pocitů osobního vlastnictví. Netouží tedy po ničem pro sebe samotného. Umí přijímat to, co prospívá vědomí Kṛṣṇy, a odmítat to, co mu neprospívá. Zůstává vždy odpoutaný od hmotných věcí, jelikož je neustále transcendentální, a je vždy sám, neboť s lidmi, kteří si nejsou vědomí Kṛṣṇy, nemá co do činění. Člověk vědomý si Kṛṣṇy je proto dokonalý jógí.