TEXT 5
kleśo ’dhika-taras teṣām
avyaktāsakta-cetasām
avyaktā hi gatir duḥkhaṁ
dehavadbhir avāpyate
kleśaḥ — potíž; adhika-taraḥ — velice; teṣām — jejich; avyakta — k neprojevenému; āsakta — poutána; cetasām — těch, jejichž mysl; avyaktā — k neprojevenému; hi — jistě; gatiḥ — pokrok; duḥkham — s těžkostmi; deha-vadbhiḥ — vtělenými; avāpyate — je dosažen.
Ti, jejichž mysl je poutána k neprojevenému, neosobnímu aspektu Nejvyššího, mohou postupovat vpřed jen s velkými potížemi. Pro vtělené bytosti je vždy těžké dosahovat pokroku touto metodou.
Transcendentalisté, kteří se soustřeďují na nepochopitelný, neprojevený, neosobní rys Nejvyššího Pána, jsou jñāna-yogīni, a oddaní plně si vědomí Kṛṣṇy, zaměstnaní oddanou službou Pánu, zase bhakti-yogīni. Zde je jednoznačně vyjádřen rozdíl mezi jñāna-yogou a bhakti-yogou: i když proces jñāna-yogy nakonec přivede jeho následovníka ke stejnému cíli, je velice obtížný, zatímco cesta bhakti-yogy — přímá služba Nejvyšší Osobnosti Božství — je snadnější a pro vtělenou duši přirozená. Individuální duše je vtělená již od nepaměti a je pro ni velmi těžké na základě pouhé teorie rozumět, že není totožná s tělem. Bhakti-yogī tedy uctívá Božstvo Kṛṣṇy, neboť každému v mysli zůstává určité tělesné pojetí, které tak může upotřebit. Uctívat chrámovou podobu Nejvyšší Osobnosti Božství není modlářství. Védská literatura dokládá, že uctívání může být saguṇa a nirguṇa — uctívání Nejvyššího s Jeho vlastnostmi, nebo bez vlastností. Uctívání Božstva v chrámu patří do kategorie saguṇa, protože Pán je představován v hmotných kvalitách. Ale i když je podoba Pána z hmotných složek, jako je kámen, dřevo nebo olejové barvy, ve skutečnosti není hmotná. Taková je absolutní povaha Nejvyššího Pána.
Můžeme to objasnit na vzdáleném příkladu. Když dáváme dopisy do poštovních schránek na ulici, přirozeně se bez potíží dostanou ke svému adresátovi. Ale nějaká stará krabice, napodobenina poštovní schránky, kterou jsme někde našli a která není autorizovaná poštovním úřadem, tomuto účelu neposlouží. Nejvyšší Pán má své autorizované zastoupení v podobě Božstva, jež se nazývá arcā-vigraha. Tato arcā-vigraha je Jeho inkarnací. Pán je všemohoucí, a proto může přijímat služby oddaného skrze tuto svou inkarnaci, čímž vychází vstříc každému, kdo žije podmíněným životem.
Pro oddaného tedy není těžké přistoupit k Nejvyššímu okamžitě a přímo, ale ti, kdo usilují o duchovní realizaci neosobní metodou, mají před sebou obtížnou cestu. Musí porozumět neprojevenému zastoupení Nejvyššího z védských spisů, jako jsou například Upaniṣady, naučit se jazyk, chápat pocity, jež se nezakládají na smyslovém vnímání a podobně. Toto všechno musí realizovat. To pro obyčejného člověka není snadné. Oddaný jednající s vědomím Kṛṣṇy, zaměstnaný oddanou službou, poznává Nejvyšší Osobnost Božství velice snadno tím, že přijímá vedení pravého duchovního učitele, klaní se Božstvu předepsaným způsobem, naslouchá o Pánově slávě a jí zbytky jídel obětovaných Pánu. Není pochyb o tom, že impersonalisté si zbytečně volí obtížnou cestu a hrozí jim, že nakonec ani k poznání Absolutní Pravdy nedospějí. Personalista však přistupuje k Nejvyšší Osobnosti přímo, bez jakéhokoliv rizika a potíží. Podobné sdělení se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Je tam uvedeno, že pokud se osoba nakonec musí odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství (proces odevzdání se nazývá bhakti), ale místo toho se zatěžuje zkoumáním, co je a co není Brahman, a stráví tím celý život, přinese jí to jen potíže. Tento nesnadný způsob seberealizace, u něhož není konečný výsledek jistý, se zde proto nedoporučuje.
Živá bytost je věčně individuální duší, a pokud chce splynout s duchovním celkem, může ze své původní povahy poznat aspekty věčnosti a poznání, ale nikoliv aspekt blaženosti. Milostí některého oddaného může takový transcendentalista, který je zběhlý v jñāna-yoze, dospět k bhakti-yoze, oddané službě. Tehdy mu budou dlouhodobé zkušenosti s impersonalismem také na obtíž, protože se nebude moci rozloučit se svými představami. Vtělená duše má tedy s neprojeveným stále potíže, jak během své duchovní snahy, tak při dosažení realizace. Každá živá duše je částečně nezávislá a člověk by měl bezpečně vědět, že realizace neprojeveného je v rozporu s povahou duchovního, blaženého vlastního já. Této cestě by se měl vyhnout. Nejlepší pro všechny je proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, který vyžaduje plně se zaměstnat oddanou službou. V jiném případě člověku hrozí, že se obrátí k ateismu. Jak již uvádí tento verš, metodu soustředění se na neprojevené, nepochopitelné, co leží mimo dosah smyslů, nelze nikdy podporovat; zvláště pak ne v současném věku. Pán Kṛṣṇa ji nedoporučuje.