TEXT 1
sañjaya uvāca
taṁ tathā kṛpayāviṣṭam
aśru-pūrṇākulekṣaṇam
viṣīdantam idaṁ vākyam
uvāca madhusūdanaḥ
sañjayaḥ uvāca — Sañjaya pravil; tam — Arjunovi; tathā — takto; kṛpayā — soucitem; āviṣṭam — přemoženému; aśru-pūrṇa-ākula — plné slz; īkṣaṇam — oči; viṣīdantam — naříkajícímu; idam — tato; vākyam — slova; uvāca — řekl; madhu-sūdanaḥ — hubitel Madhua.
Sañjaya řekl: Když Madhusūdana, Kṛṣṇa, viděl Arjunu přemoženého soucitem, se sklíčenou myslí a očima zalitýma slzami, pronesl následující slova.
Hmotný soucit, nářek a slzy jsou známkou neznalosti skutečného vlastního já. Mít soucit s věčnou duší je naopak známkou seberealizace. V tomto verši je důležité slovo Madhusūdana. Pán Kṛṣṇa zabil démona Madhua a nyní po něm Arjuna chce, aby zabil démona nepochopení, přemáhajícího Arjunu při plnění jeho povinnosti. Nikdo neví, kdy je třeba projevit soucit. Nemá smysl litovat šatů topícího se člověka. Tomu, kdo spadl do oceánu nevědomosti, nepomůžeme, když zachráníme pouze jeho oděv — hrubohmotné tělo. Každý, kdo to neví a běduje pro tento oděv, je śūdra neboli ten, kdo zbytečně naříká. Arjuna byl kṣatriya a takové chování se od něho neočekávalo. Pán Kṛṣṇa však může utišit nářek nevědomého člověka, a kvůli tomu přednesl Bhagavad-gītu. Ve druhé kapitole nás Śrī Kṛṣṇa, nejvyšší autorita, učí seberealizaci analytickým studiem hmotného těla a duchovní duše. Této realizace může živá bytost dosáhnout, když jedná bez připoutanosti k plodům své práce a má jasnou představu o tom, co je skutečné vlastní já.