TEXT 71
vihāya kāmān yaḥ sarvān
pumāṁś carati niḥspṛhaḥ
nirmamo nirahaṅkāraḥ
sa śāntim adhigacchati
vihāya — zříkající se; kāmān — hmotných tužeb po smyslovém požitku; yaḥ — kdo; sarvān — všech; pumān — osoba; carati — žije; niḥspṛhaḥ — bez tužeb; nirmamaḥ — bez vlastnického pocitu; nirahaṅkāraḥ — bez falešného ega; saḥ — on; śāntim — dokonalého klidu a míru; adhigacchati — dosáhne.
Skutečného klidu dosáhne jedině ten, kdo odmítl všechny touhy po smyslovém požitku a žije bez tužeb, zřekl se jakéhokoliv pocitu vlastnictví a je prostý falešného ega.
Být bez tužeb znamená netoužit po ničem, co má za cíl uspokojení smyslů. Jinými slovy, toužíme-li po vědomí Kṛṣṇy, jsme ve skutečnosti prosti tužeb. Chápat své skutečné postavení věčného Kṛṣṇova služebníka a neprohlašovat mylně hmotné tělo za sebe samotného ani si nepřivlastňovat neprávem nic na světě je dokonalá úroveň vědomí Kṛṣṇy. Ten, kdo se na ní nachází, ví, že vlastníkem všeho je Kṛṣṇa, a proto se vše musí používat k Jeho uspokojení. Arjuna nechtěl bojovat, aby uspokojil vlastní smysly, ale když dospěl k úplnému vědomí Kṛṣṇy, bojoval proto, že to po něm žádal Kṛṣṇa. Pro sebe bojovat nechtěl, ale pro Kṛṣṇu tentýž Arjuna bojoval, jak nejlépe uměl. Skutečně nemít touhy znamená toužit po uspokojení Kṛṣṇy; ne se nepřirozeně snažit všechny touhy zapudit. Živá bytost nemůže být bez tužeb, bez citu, ale musí změnit jejich povahu. Ten, kdo nemá hmotné touhy, dobře ví, že vše patří Kṛṣṇovi (īśāvāsyam idaṁ sarvam), a proto netvrdí, že něco vlastní. Takové transcendentální poznání se zakládá na seberealizaci — na jistotě, že každá živá bytost je věčnou nedílnou duchovní částí Kṛṣṇy a její věčné postavení tedy nikdy není na úrovni Kṛṣṇova postavení nebo výše. Toto porozumění vědomí Kṛṣṇy je základním principem skutečného klidu.