TEXT 35
yaj jñātvā na punar moham
evaṁ yāsyasi pāṇḍava
yena bhūtāny aśeṣāṇi
drakṣyasy ātmany atho mayi
yat — což; jñātvā — znající; na — nikdy; punaḥ — znovu; moham — do iluze; evam — takto; yāsyasi — půjdeš; pāṇḍava — ó synu Pāṇḍua; yena — díky čemuž; bhūtāni — živé bytosti; aśeṣāṇi — všechny; drakṣyasi — uvidíš; ātmani — v Nejvyšší Duši; atha u — nebo jinými slovy; mayi — ve Mně.
Až od duše znající vlastní já obdržíš skutečné poznání, již nikdy nepoklesneš do takové iluze, neboť díky němu uvidíš, že všechny živé bytosti nejsou ničím jiným než částí Nejvyššího — že jsou Moje.
Ten, kdo obdrží poznání od realizované duše — od toho, kdo zná vše v pravém světle — pozná, že všechny živé bytosti jsou nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Śrī Kṛṣṇy. Představa existence oddělené od Kṛṣṇy se nazývá māyā (mā — ne, yā — toto). Někteří lidé si myslí, že s Kṛṣṇou nemáme nic společného, že Kṛṣṇa je pouze velkou osobností dějin a Absolutním je neosobní Brahman. Ve skutečnosti — jak je uvedeno v Bhagavad-gītě — je tento neosobní Brahman září Kṛṣṇy, Nejvyšší Osoby. Kṛṣṇa jakožto Nejvyšší Osobnost Božství je příčinou všeho. V Brahma-saṁhitě je jasně řečeno, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, příčina všech příčin. Dokonce i inkarnace, jichž se objevují milióny, jsou pouze Jeho různými expanzemi. A expanzemi Kṛṣṇy jsou i živé bytosti. Māyāvādští filozofové se mylně domnívají, že Kṛṣṇa ve svých mnoha expanzích ztrácí svou samostatnou existenci. Tato myšlenka je hmotné povahy. V hmotném světě máme zkušenost, že když se určitá věc rozdělí na části, ztratí svou původní totožnost. Māyāvādští filozofové však nechápou, že absolutní znamená: jedna plus jedna se rovná jedna a rovněž jedna minus jedna se rovná jedna. To platí v absolutním světě.
Kvůli nedostatečnému poznání absolutní vědy jsme nyní pokryti iluzí, a proto si myslíme, že jsme od Kṛṣṇy oddělení. Jsme sice oddělenými částmi Kṛṣṇy, ale přesto se od Něho nelišíme. Rozdíly mezi živými bytostmi založené na jejich tělech jsou māyā neboli to, co není pravá skutečnost. Všichni jsme určeni k tomu, abychom uspokojovali Kṛṣṇu. Bylo to jedině vlivem māyi, že Arjuna považoval dočasný vztah s příbuznými, který je na úrovni těla, za důležitější než věčný duchovní vztah s Kṛṣṇou. Celé učení Gīty směřuje k tomuto závěru: živá bytost jakožto Kṛṣṇův věčný služebník nemůže být od Kṛṣṇy oddělená a její pocit, že tomu tak je, se nazývá māyā. Tato živá bytost, oddělená součást Nejvyššího, má splnit určitý záměr. Jelikož na něj zapomněla, nachází se již od nepaměti v různých tělech — jako člověk, zvíře, polobůh a tak dále. Tyto rozdíly v tělech mají svůj původ v jejím zapomnění na transcendentální službu Pánu. Jakmile se však zaměstná transcendentální službou prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy, je od této iluze okamžitě osvobozena. Toto čisté poznání může obdržet jedině od pravého duchovního učitele; a díky tomu se vyhne iluzi, že se vyrovná Kṛṣṇovi. Dokonalým poznáním je poznání, že Nejvyšší Duše, Kṛṣṇa, je svrchovaným útočištěm pro všechny živé bytosti, a pokud živé bytosti toto útočiště odmítnou, jsou oklamány hmotnou energií a představují si, že mají samostatnou totožnost. V různých podobách hmotné totožnosti tak zapomínají na Kṛṣṇu. Pokud však dospějí k vědomí Kṛṣṇy, znamená to, že jsou na cestě osvobození. To dokládá Bhāgavatam (2.10.6): muktir hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ. Osvobozením se rozumí setrvávat ve svém přirozeném postavení Kṛṣṇova věčného služebníka (ve stavu vědomí Kṛṣṇy).