Text 92

Dalším přáním duchovního mistra je vidĕt své žáky nejen zpívat, tančit a dodržovat zásady písem, ale též kázat saṅkīrtanové hnutí ostatním, aby mohli být osvobozeni, protože hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je založeno na principu snahy dosáhnout sám co nejvĕtší dokonalosti v oddané službĕ a to samé kázat pro dobro druhých. Ryzí oddaní se dĕlí do dvou skupin – goṣṭhy-ānandī a bhajanānandī. Bhajanānandī je ten, kdo je spokojen s rozvíjením své osobní oddané služby, zatímco goṣṭhy-ānandī se nespokojí pouze s tím, že sám dosáhne dokonalosti, ale chce vidĕt, že také ostatní mají ze svatého jména Pána prospĕch a že dĕlají pokrok v duchovním životĕ. Vynikajícím příkladem je Prahlāda Mahārāja. Když mu Pán Nṛsiṁhadeva nabídl požehnání, Prahlāda Mahārāja řekl:

„Můj drahý Pane, já nemám žádné problémy a nechci od Tebe žádné požehnání, protože jsem spokojen se zpíváním Tvého svatého jména. To mi stačí, protože kdykoliv začnu zpívat, ponořím se okamžitĕ do oceánu transcendentální blaženosti. Naříkám jen, když vidím ty, kteří lásku k Tobĕ necítí. Hnijí v hmotných činnostech kvůli prchavému svĕtskému štĕstí a svoje životy promrhají tím, že se ve dne v noci pachtí jen za smyslovým požitkem a o lásku k Bohu nestojí. Truchlím nad nimi a vymýšlím různé plány, jak je vysvobodit ze spárů māyi.“ (Bhāg. 7.9.43)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi vysvĕtluje: „Ten, kdo na sebe svou upřímnou službou upoutal pozornost duchovního mistra, rád tančí a zpívá se stejnĕ pokročilými oddanými, kteří si jsou vĕdomi Kṛṣṇy. Duchovní mistr takového oddaného zmocní, aby mohl osvobozovat pokleslé duše ve všech částech svĕta. Ti, kdo nejsou tak pokročilí, dávají přednost zpívání Hare Kṛṣṇa mantry v ústraní.“ Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je takové jednání podvodem, protože představuje snahu napodobovat vznešené osobnosti, jako byl Haridāsa Ṭhākura. Tak vznešené oddané bychom se nemĕli pokoušet napodobovat. Každý by se mĕl radĕji snažit kázat učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua ve všech částech svĕta, a tak dosáhnout úspĕchu v duchovním životĕ. Pokud nĕkdo v kázání není moc zkušený, může zpívat v ústraní a vyhýbat se špatné společnosti, ale pro toho, kdo je skutečnĕ pokročilý, není kázání a setkávání se s lidmi, kteří se nevĕnují oddané službĕ, nijak na závadu. Oddaný poskytuje neoddaným svoji společnost, ale jejich špatným chováním se nenechá ovlivnit. Jednání čistého oddaného dává i tĕm, kteří postrádají lásku k Bohu, nadĕji, že se jednoho dne stanou oddanými Pána. V této souvislosti nám Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura doporučuje prostudovat verš ze Śrīmad- Bhāgavatamu začínající slovy naitat samācarej jātu manasāpi hy anīśvaraḥ (10.33.30) a také následující verš z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.255)

Nemĕli bychom napodobovat činnosti vznešených osobností. Mĕli bychom být odpoutáni od smyslového požitku a vše přijímat ve vztahu ke službĕ Kṛṣṇovi.