SLOKA 17
tataḥ kṛta-svastyayanotpala-srajaṁ
nadad-dvirephāṁ parigṛhya pāṇinā
cacāla vaktraṁ sukapola-kuṇḍalaṁ
savrīḍa-hāsaṁ dadhatī suśobhanam
tataḥ—potom; kṛta-svastyayanā—řádným způsobem uctěná příznivým obřadem; utpala-srajam—lotosovou girlandu; nadat—bzučícími; dvirephām—obklopenou čmeláky; parigṛhya—držela; pāṇinā—v ruce; cacāla—šla dál; vaktram—obličej; su-kapola-kuṇḍalam—tváře ozdobené náušnicemi; sa-vrīḍa-hāsam—se stydlivým úsměvem; dadhatī—zvyšující; su-śobhanam—její přirozenou krásu.
Poté začala matka Lakṣmī, bohyně štěstí, náležitě uctěná příznivým obřadem, přecházet sem a tam, přičemž v ruce držela girlandu z lotosových květů, kterou obletovali bzučící čmeláci. Stydlivý úsměv a tváře ozdobené náušnicemi podtrhovaly její krásu.
Bohyně štěstí, matka Lakṣmījī, přijala za svého otce oceán mléka, ale přitom trvale spočívá na hrudi Nārāyaṇa. I když dává požehnání dokonce i Pánu Brahmovi a ostatním živým bytostem v hmotném světě, je transcendentální vůči všem hmotným kvalitám. Přestože se zdánlivě narodila z oceánu mléka, okamžitě zaujala své věčné místo na hrudi Nārāyaṇa.