Sloka 4.12
kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā
kāṅkṣantaḥ — toužící; karmaṇām — plodonosných činností; siddhim — po dokonalosti; yajante — uctívají oběťmi; iha — v hmotném světě; devatāḥ — polobohy; kṣipram — velice rychle; hi — jistě; mānuṣe — v lidské společnosti; loke — na tomto světě; siddhiḥ — úspěch; bhavati — přichází; karma-jā — z plodonosného jednání.
Lidé na tomto světě chtějí být úspěšní v plodonosných činnostech, a proto uctívají polobohy. Plodonosné jednání jim samozřejmě přináší rychlé výsledky.
O bozích neboli polobozích tohoto hmotného světa vládne mylná představa, když je méně inteligentní lidé, kteří se přitom vydávají za velké učence, pokládají za různé podoby Nejvyššího Pána. Polobozi nejsou různými podobami Boha, ale Jeho nedílnými částmi. Bůh je jeden a Jeho nedílných částí je mnoho. Védy říkají: nityo nityānām – Bůh je jeden. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. Nejvyšší Bůh je jeden – Kṛṣṇa – a polobozi jsou Jeho zástupci, obdaření schopnostmi potřebnými k řízení hmotného světa. Všichni polobozi jsou živé bytosti (nityānām) s různými hmotnými schopnostmi. Nejvyššímu Pánu – Nārāyaṇovi, Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi – se nemohou rovnat. Každý, kdo si myslí, že Bůh a polobozi jsou na stejné úrovni, je ateista, pāṣaṇḍī. Ani tak mocné polobohy, jako jsou Brahmā a Śiva, nelze přirovnat k Nejvyššímu Pánu. Ve skutečnosti Ho Brahmā i Śiva uctívají (śiva-viriñci-nutam). Přesto je mezi lidmi překvapivě mnoho vůdčích osobností, které hlupáci uctívají v mylném domnění, že jsou to bozi s lidskou podobou. Slova iha devatāḥ poukazují na mocné lidi nebo polobohy v tomto hmotném světě. Nārāyaṇa, Viṣṇu či Kṛṣṇa – Nejvyšší Osobnost Božství – ale není součástí tohoto světa. Je nad ním, transcendentální vůči hmotnému stvoření. Dokonce i vůdce impersonalistů Śrīpāda Śaṅkarācārya uznává, že Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, je nad hmotným stvořením. Pošetilí lidé (hṛta-jñāna) uctívají polobohy, protože chtějí okamžité výsledky. Těch sice dosáhnou, ale nevědí, že výsledky, které tak získají, jsou dočasné a určené pro méně inteligentní lidi. Inteligentní člověk si je vědomý Kṛṣṇy a nemá zapotřebí uctívat nicotné polobohy s vidinou nějakého okamžitého, chvilkového prospěchu. Polobozi i ti, kdo je uctívají, zaniknou se zánikem tohoto hmotného světa. Požehnání od polobohů jsou hmotná a dočasná. Celé hmotné světy i s jejich obyvateli včetně polobohů a těch, kdo je uctívají, jsou bubliny v kosmickém oceánu. Lidé v tomto světě jsou ale posedlí touhou po nestálých věcech, jako je hmotné bohatství v podobě vlastní půdy, rodiny a předmětů, které skýtají požitek. Aby si obstarali tyto dočasné věci, uctívají polobohy nebo mocné osoby v lidské společnosti. Pokud někdo uctíváním nějakého politického vůdce získá ministerské křeslo ve vládě, myslí si, že se mu dostalo velkého požehnání. Proto všichni poklonkují takzvaným vůdcům neboli „velkým zvířatům“, aby dostali dočasná požehnání, a také je skutečně dostanou. Tito hloupí lidé nemají zájem o vědomí Kṛṣṇy, díky kterému by jednou provždy vyřešili strasti hmotné existence. Všichni se honí za uspokojováním smyslů a pro nepatrnou možnost smyslového požitku je přitahuje uctívání zplnomocněných živých bytostí, kterým se říká polobozi. Tento verš naznačuje, jak je vzácné, když lidé mají zájem o vědomí Kṛṣṇy. Nejvíc je zajímá hmotný požitek, a proto uctívají nějakou mocnou živou bytost.