Sloka 17.11
aphalākāṅkṣibhir yajño
vidhi-diṣṭo ya ijyate
yaṣṭavyam eveti manaḥ
samādhāya sa sāttvikaḥ
aphala-ākāṅkṣibhiḥ — těmi, kdo netouží po výsledku; yajñaḥ — oběť; vidhi-diṣṭaḥ — podle pokynů písem; yaḥ — která; ijyate — je vykonávaná; yaṣṭavyam — musí být vykonána; eva — zajisté; iti — takto; manaḥ — mysl; samādhāya — když upevnili; saḥ — ta; sāttvikaḥ — na úrovni kvality dobra.
Ta oběť, kterou člověk vykonává podle pokynů písem a s vědomím povinnosti, aniž by toužil po odměně, se řadí ke kvalitě dobra.
Lidé obvykle přinášejí oběti s myšlenkami na dosažení určitého cíle, ale tady je řečeno, že s obětí se nemá pojit žádná taková touha. Měli bychom ji dělat z povinnosti. Vezměme například konání obřadů v chrámech či kostelích. Obvykle je jeho cílem hmotný prospěch, ale to není na úrovni kvality dobra. Do chrámu či kostela má člověk chodit s vědomím povinnosti, aby vzdal úctu Nejvyšší Osobnosti Božství a nabídl Pánu květy a potraviny, aniž by očekával hmotný prospěch. Každý si myslí, že chodit do chrámu jen kvůli uctívání Boha nemá smysl. Uctívání v zájmu ekonomického zisku ale písma nedoporučují. Člověk má chodit do chrámu jednoduše proto, aby projevil úctu Božstvům. To ho povznese na úroveň kvality dobra. Povinností každého civilizovaného člověka je řídit se pokyny písem a projevovat úctu Nejvyšší Osobnosti Božství.